Situace byla zlá. Po náročném, ovšem megaúspěšném turné po Japonsku se kapela vrací zpět do Evropy. Rozhádaná. Držíce Gillana a Blackmorea co nejdál od sebe, aby jeden neskončil v nemocnici a druhý v kriminále. Tvůrčí potenciál pomalu vyprchával, protože oba kohouti nebyli schopni spolu vydržet ve studiu déle než minutu a proto nové skladby vznikaly odděleně. Blackmore se začal chovat nepřátelsky i vůči Gloverovi a jeho skladby, které basista nosil na společné schůzky, apriori odmítal. Proto deska "Who Do We Think We Are" vznikala spíše z povinnosti jako závazek vůči fanouškům,
kteří se nového alba hlasitě dožadovali.
Na desce je to také slyšet. Ještě úvodní "Woman From Tokyo" jejíž text napsal Gillan před první návštěvou Japonska, nese klasické atributy Deep Purple a disponuje vzrušujícím refrénem, do kterého na konci skladby Lord hraje na klasické rock n´rollové piáno. I když by skladbě slušela kratší stopáž (a vyhození rozplizlé střední části), dá se říci, že "Woman From Tokyo", přestože v žebříčcích nebodovala nijak zázračně (v Anglii vůbec, v Americe byla na šedesátém místě), je největším hitem alba. A samozřejmě také jedinou skladbou, která se objevuje na různých best of. "Mary Long", která po ní následuje má slušnou sloku, i dobré tempo, ovšem refrén je natolik nevýrazný, že skladbu degraduje na nižší úroveň.
"Super Trouper" je takové rozplizlé nic, které kolem vás proletí a vy si z toho nic nepamatujete. Navíc využití efektů na zpěv, v té době populární, působí vyloženě hloupě. "Smooth Dancer" ukazuje, že by se mohlo blýskat na lepší časy, protože je to ostrá skladba v rychlejším tempu se skvěle frázujícím Gillanem. Lord zde opět místo svých typických hammondek využívá rock n´rollové piáno. "Rat Bat Blue" je spíše takové zdivočelé funky a celkově tato skladba
není ničím výjimečná. Možná kromě toho, že je oblíbeným kouskem kytaristy Richieho Kotzena (ex-Poison, Mr. Big), který ji sem tam zařadí do svého koncertního programu.
Naopak "Place In Line" je vcelku slušné blues, dost možná podobné tomu, jakým dva roky před vydáním "Who Do We Think We Are" oslňoval Jim Morrison na posledním albu The Doors "L.A. Woman". Navíc Gillan přesvědčivě plačtivým hlasem předkládá text plný sci-fi narážek.
Závěrečná "Our Lady" se trochu obrací do šedesátých let a s trochou fantazie by mohla stát na některým z prvních tří alb. Jinak tahle skladba ničím nepřekvapí a už vůbec neoslní.
"Who Do We Think We Are" není zrovna povedená deska. Všichni muzikanti se o ní vyjadřují s despektem a při vzpomínkách, co se dělo po ní, mají ještě hořkost na jazyku. Hned po vydání a krátkém turné, se pakoval Gillan, který se už od kapely izoloval. Brzy se pro odchod rozhodl i Blackmore. Ovšem ten podlehl tlakům Lorda a Paiceho a nakonec zůstal. Měl však jednu podmínku. Musí odejít Glover. proto si basista vytáhl černého Petra a z kapely zmizel. "Když je pryč Ian, tak proč se nezbavit Roge? Budeme hledat někoho bluesovějšího a také basistu, co umí zpívat," řekl tehdy Blackmore. Byl to ošklivý konec...
|
