Pohádka o tom, jak mladý, trochu obtloustlý David s knírkem ke štěstí přišel je všeobecně známa. Poté, co kapela po odchodu Gillana a Glovera téměř ihned angažovala zpívajícího basistu Glenna Hughese, vyhlásila masivní konkurz na zpěváka. Blackmore se stále nevzdával naděje, že by uprázdněný post mohl převzít Paul Rodgers z Free, ovšem poté, co si ten postavil kapelu Bad Company, naděje pohasly. Do konkurzu se přihlásily stovky zpěváků. David Coverdale byl jedním z nich. Zpočátku neměl žádné naděje. Měl problémy s váhou, nohy do X, nosil příšerný knírek a měl jen mizivé zkušenosti s živým hraním. Jenže pak začal zpívat.
"Prošli jsme několik rockových věcí a Jon Lord si to pak šel poslechnout ven, kde se všechno nahrávalo. Vrátil se a řekl, že to zní dobře. Ritchie se otočil ke mně a řekl: Rock zpívat umíš, tak teď se podíváme, co dokážeš s melodií. Zkusili jsme "Yesterday" a vyšlo to docela dobře," vzpomíná na konkurz Coverdale. Blackmorea navíc uchvátila Coverdaleova schopnost zpívat blues, což byl styl, kam chtěl Deep Purple směřovat.
Coverdale s Hughesem byli v kapele teprve pár týdnů, když se rozhodlo o nahrávání dalšího alba. Deep Purple proto opět vyrazili do Švýcarska, aby se v Montreux pokusili navázat na atmosféru a úspěch legendární desky "Machine Head". Práce byly mnohem uvolněnější, než v případě předchozí "Who Do We Think We Are", kapela byla stále ještě nadšena příchodem dvou nových členů.
Ti si rozdělili pěvecké role, kdy samozřejmě prim hrál Coverdaleův bluesově zabarvený hlas. Deska dostala název "Burn" podle riffu stejnojmenné skladby, která celé album startuje. Právě riff v "Burn" dodnes patří mezi nejklasičtější Blackmoreovy kousky. Kapela se žene vpřed v divokém tempu a nad vším se tyčí vokální souboje Hughese s Coverdalem. Už z úvodní skladby je jasné, že po pěvecké
stránce se Deep Purple posunuli někam jinam. Do té doby si o vícehlasém zpěvu mohli nechat jen zdát. I když Gillan byl stále považován za idola, Coverdale si svým výkonem na albu vysloužil respekt. "Might Just Take Your Life" trochu tempo zpomalí, ovšem právě tato skladba má velké hitové ambice, především díky skvěle sezpívanému refrénu. "Lay Down Stay Down" je naopak klasicky dováděcí kousek Deep Purple, který by se hodil na experimentálnější "Fireball".
"Sail Away" ukazuje jasně Blackmoreovo zapálení pro blues. Velice dobře zní také následující "You Fool No One", složitější skladba, při které kapelu dohromady drží zejména Paice. Ovšem výsledek je chytlavý, díky výbornému refrénu. "What´s Goin´ On Here?" stojí tak trochu ve stínu předchozí skladby, ovšem následující "Mistreated" je pravděpodobně nejsilnější song z celé kolekce.
Těžká, barovým blues načichlá skladba dává Coverdaleovu hlasu netušené možnosti, čehož zpěvák dokonale využívá. "Mistreated" je dodnes skladba, o které se Blackmore vyjadřuje s respektem a skoro až obdivem. Není divu, jeho kytarová práce ve spojení s Coverdaleovým hlasem působí neskutečně nadčasově. Instrumentálka "A200", která celé album uzavírá, je spíše takový space rock, o což se postaral zejména Lord s klávesovým syntezátorem. Jinak ovšem tato skladba nenabízí nic převratného.
"Burn" znamenal pro Deep Purple skutečně nový začátek. Kapela dokázala přežít odchod výborného skladatele Glovera a zdánlivě nenahraditelného Gillana a představila dva stejně kvalitní členy. Navíc nabídla silnou kolekci skladeb, která zastínila poslední album klasické sestavy. V americkém žebříčku je navíc dodnes druhou nejúspěšnější nahrávkou kapely (pochopitelně po "Machine Head").
Deep Purple vyrazili na další turné, které jen upevnilo Coverdaleovu a Hughesovu pozici. Ovšem začaly se objevovat první problémy...
|
