Jak přežít bez svého hlavního tvůrčího mozku řešili Deep Purple už v roce 1975, kdy Blackmore poprvé kapelu opustil. Navíc bylo před japonským turné, kde se fanoušci okamžitě proti
odchodu Blackmorea vzbouřili. Kapela to ale vyřešila šalamounsky. Nejprve rozšířila playlist koncertů a pak do svých řad angažovala amerického kytaristu Joea Satrianiho, který v Japonsku
požíval status poloboha. Satriani naskočil do rozjetého vlaku neuvěřitelně rychle. "U poloviny skladeb jsem se držel Ritchieho stylu, u ostatních bylo znát, že se je Ritchie snažil každý večer hrát
jinak. Asi tak dvě třetiny koncertního materiálu jsme přepracovali," říká o spolupráci Satriani. Ten sice kapele v obtížné situaci pomohl, ovšem o stálém angažmá neuvažoval. Když turné skončilo, vrátil se Satriani do Ameriky ke své sólové práci a Deep Purple byli opět bez kytaristy.
Každý ze zbývajících členů si udělal seznam několika hráčů, kteří by připadali v úvahu a jedno jméno se objevilo u Lorda, Gillana, Paice i Glovera. Byl to Američan Steve Morse. Ten se v minulosti věnoval v řadách Kansas a Dixie Dregs trochu jiné hudbě než hráli Deep Purple, ale kytarista to byl nesmírně zdatný, o čemž svědčí i několikanásobné vítězství v soutěži časopisu Guitar Player o nejlepšího kytaristu.V osmdesátých letech nechal v tomto žebříčku za sebou i Blackmorea, což pro Deep Purple už samo o sobě bylo dobrým doporučením. Morse poprvé Deep Purple slyšel v podobě se Satrianim. "Nevěděl jsem, co mám čekat.
Myslel jsem si, že budu zklamán. Největším šokem ale pro mě pak bylo, když jsem slyšel jak jsou v hudbě usazení a soustředění," řekl o svém prvním kontaktu s Deep Purple Morse.
Ke změně došlo také v přístupu ke skládání. Morse, který byl takřka Blackmoreovou školou netknutý, kapelu směřoval spíše k americkému pojetí hudby, ovšem zachovával patřičný respekt k minulosti Deep Purple (Blackmore se trochu ošklíbal nad výběrem kytaristy a sám přišel s reinkarnovanými Rainbow a slušnou deskou "Stranger In Us All"). Morseův vklad lze cítit už z první skladby "Vavoom: Ted The Machine", kde se klasický sound kapely kloubí
s Morseovou minulostí, zejména pak vlivem Dixie Dregs. Ovšem stále jsou to rozpoznatelní Puprle, hlavně díky Lordovým hammondkám. Změnu Deep Purple pak naplno demonstruje druhá "Loosen My Strings", kde prim hraje především Morseovo sólo v závěrečné části skladby. Tam, kde by Blackmore přišel s dalším riffem, Morse vykouzlí čarokrásné sólo. "Soon Forgotten" naopak prezentuje klasičtější tvář Deep Purple, zejména díky duelům mezi Lordem a Morsem. Pak přichází "Sometimes I Feel Like Screaming", vůbec jedna z nejlepších skladeb, jakou kdy Deep Purple nahráli. Gillan zde předvádí svůj neomezený rozsah, kapela umně balancuje mezi baladickou polohou a vygradovanými refrény a především je tu Morseovo nádherné sólo, které si už samo o sobě říká o zápis skladby do rockové historie.
Tvrdší tvář současných Deep Purple ukazuje "Cascades: I´m Not Your Lover", kde se ke slovu dostává Lord, který po odchodu Blackmorea dostal opět větší prostor pro skládání, a na skladbách je to znát, protože oproti minulým deskách, na "Purpendicular" dominují před ostatními klávesovými zvuky hammondky. "The Aviator" je opět nečekaná skladba. Má až folkovou nebo countryovou náladu, do které Gillan deklamuje svůj text a je slyšet, že mu podobný typ skladeb vyloženě sedí. "Rosa´s Cantina" a "Castle Full Of Rescals" opět Deep Purple vrací k jejich kořenům a jedná se pravděpodobně o nejtypičtější skladby z celé kolekce. To se pochopitelně nedá říci o "A Touch Away", která má podobný feeling jako "The Aviator" a Morse využívá renesanční motiv, který by spíše člověk čekal od Blackmorea.
Závěr alba už mnoho překvapení nepřináší. Možná ještě úvod "Hey Cisco" by mohl nepřipraveného posluchače zaskočit, ovšem skladba se pak rozjede v klasickém párplovském stylu, ne zrovna nepodobném tomu z ostřejších skladeb z "In Rock". Prim v této skladbě hraje Lord a Paice. "Somebody Stole My Guitar" není zrovna nejnápaditější věc na desce, ovšem má příjemný rytmus, který si říká o živé provedení. Podobně je na tom také závěrečná "The Purpendicular Waltz", která má sice skotačivý úvod na foukací harmoniku, ovšem celkově má skladba temnější povahu.
Dá se říci, že Deep Purple se vstup do nové kapitoly povedl skvěle. "Purpendicular" je výborné album, už jenom proto, že nabízí odlišný pohled na tvorbu kapely. Morse byl pro Deep Purple jako čerstvý vítr a přinesl kýžené zklidnění do tábora skupiny. Samozřejmě někteří fanoušci kapelu zatratili proto, že už neměla Ritchieho Blackmorea. Jenže Morse na této desce ukázal, že se umí k hudbě Deep Purple postavit více než důstojně. Přinesl sice určité zjemnění soundu, ovšem zase jsou skladby vzdušnější a je bezpochyby, že kapela byla kompozičně v dobrém rozpoložení. Bohužel jí to dlouho nevydrželo...
|
