Jedno známé rčení říká, že pokud vám nějaká hudební novinka velice snadno spadne do ucha a již při jejím prvním poslechu si v průběhu spokojeně podupáváte do taktu, je to proto, že už jste něco podobného (neřku-li stejného) někdy slyšeli. Mám-li tento postulát vztáhnout na debutové album švédských Civil War (ano, jde o tu partu, která, když se vloni rozštípl Sabaton, sbalila plnou polní a začala válčit na jiné frontě), tak až na jedinou výjimku mám metody, postupy, nápady i jejich provedení z alba „The Killer Angels“ už hluboko pod kůží. A není to tím, že bych (s výjimkou loňského EP „Civil War“, ze kterého na aktuální desku kluci použili jen jednu skladbu) průběžně nasával jednotlivé singly, které Civil War začali na jaře systematicky vypouštět do světa.
Následující řádky (a vlastně ani samotná deska) nejsou pro hudební revolucionáře a badatele po neprošlápnutých hudebních stezkách. Ano, Civil War jsou o tom, že mají slabikář heavy a power metalu dokonale dopodrobna naštudovaný, a to včetně závěrečné tiráže. Civil War jsou také o tom, že, podobně jako téměř před deseti lety jejich krajani Dream Evil, otevírají svůj „Book Of Heavy – power -Metal“, ve kterém najít chuťové ingredience širokého spektra konkurence není zrovna detektivní práce. Civil War jsou ale také o tom, že šikovnost, se kterou své „Zabijácké anděly“ míchají, vás spíš než na stopařskou výpravu nalákají do strhujícího víru melodických událostí, který vás s úvodními tóny pohltí a dokonale uspokojené, nabité energií a nasycené velice chytlavými nápady vás po zhruba jednačtyřiceti minutách zase vyplivne. A Civil War jsou také i o tom, že pojmy jako melodicky košatý metal, optimisticky hrdinská nekompromisní útočnost a bojovně oslavná pompa mohou být nahrazeny jedním synonymem - „The Killer Angels“.
Pokud mluvím o jednačtyřiceti minutách svůdného kolotoče - a je jedno jestli s vámi zrovna kroutí až neskutečně silné a CHYTLAVÉ (toto zdůrazňuji, některých motivů se nelze zbavit a upřímně řečeno, ani se nechce…) refrény, dynamické sbory, některá vydařená sóla, prakticky vytrvalý živočišný hero-nádech, či bezvadná hlasová atletika Nillse Patricka Johanssona – je to proto, že těsně před finále Civil War velice důmyslně svojí divoce rozjetou mašinu lehce odkloní (byť na úplný závěr se ještě na svojí kolej vrátí).
„Gettysburg“ měl být původně titulní skladbou (pro její sílu a přitažlivost to chápu), nicméně (i přes tu všudypřítomnou pompu) vzhledem ke své až náladově radikální odlišnosti od zbytku desky, která je ovšem díky dramatičnosti a epičnosti nesmírně osvěžující, bych tento tah nepovažoval za úplně reprezentativní.
„The Killer Angels“ nemá vrchol. A nemá ani své údolí (vzhledem k tomu, že verze s coverem od Black Sabbath je určená výhradně pro švédský trh, zatěžovat domorodce konstatováním, že si nemůžu pomoct, ale když se Civil War míchají do konkurence až takhle otevřeně, chybí tomu to vzrušení z jejich vlastní tvorby, je asi zbytečné). Prostě si vytrvale jede na své vysoké hladině a dokonale tak naplňuje mé přání ze závěru elaborátu k loňskému EP – plná dávka přesně mířené a skvěle zahrané, nadýchaně melodické, uvolněné a přitom energické a nápadité muziky.
|
