Počasí bohužel neporučíš. O tom jsme se letos na Metalfestu mohli dokonale přesvědčit. Vytrvalost metalových fanoušků ale nezná mezí. Obzvlášť, když je čeká headliner tak zvučného názvu, jako King Diamond. Návštěvnost třetího dne byla proto opět velmi slušná.

V době mého příchodu už lidem rozdávali radost němečtí Freedom Call. Jejich vystoupení je vždy velmi zábavné a energické, označení „happy“ metal proto téhle partičce právem patří. Z frontmana Chrise Baye vyzařuje neskutečná pozitivní energie, která je navíc silně nakažlivá. Je opravdu těžké se u jejich show (i přes zamračenou oblohu) nesmát. Zvlášť když slyšíte hity jako „Land of Light“, „We Are One“ či „Power & Glory“. Kapela si navíc dovolila i vtipnou vsuvku, kdy si píseň „Mr. Evil“ nejprve střihli v reggae rytmu (sakra, on by jim ten styl fakt slušel!). Freedom Call zkrátka jako vždy pobavili. Nic víc, nic míň.

V podobně zábavném duchu se představili i folkmetaloví Korpiklaani. Ti si za dobu své kariéry vybudovali poměrně silnou fanouškovskou základnu, u nás nevyjímaje. Pod pódiem se proto vytvořil celkem slušný kotel. Podobné nadšení jsem ale nikdy v souvislosti s těmito Finy nesdílel. Obzvlášť zpěv je pro mě dodnes velkou překážkou. Přesto musím uznat, že jejich fanoušci vytvořili opět výbornou atmosféru. Největší ohlas měli samozřejmě „alkoholové“ hity jako „Vodka“ či „Beer Beer“. Stejně dobře si však vedly i skladby z poslední desky „Manala“.

To, co však předvedli australští Airbourne, na to jen tak někdo nezapomene. Už na MoRu 2011 byla jejich rock'n'rollová jízda k nezastavení, v Plzni se však jejich energie zdála až nadpozemská. Zpěvák a kytarista Joel O'Keeffe dostal do varu snad každého, a to bez ohledu na věk či žánrové zaměření. A koho zajímá, že jejich hudba víceméně kopíruje jejich slavnější kolegy AC/DC. O takovouhle hudbu je prostě pořád enormní zájem a Australané na ní nejspíše znají ten správný recept. Airbourne v ten večer dali prostor všem svým třem deskám. Z poslední „Black Dog Barking“, která je venku teprve pár týdnů, zazněl výborný otvírák „Ready to Rock“ či skvělý hit „Back in the Game“. Z druhého alba „No Guts. No Glory.“ nesměla chybět „Raise the Flag“, při níž frontman (jak bývá jeho zvykem) vylezl na pódiovou konstrukci. Tahle šílenost asi nikdy neomrzí. Za největší vrchol si však dovolím označit jejich pecky „Runnin‘ Wild“ a „Too Much, Too Young, Too Fast“ z jejich prvotiny, která mě ještě neomrzela (a to ji poslouchám docela dlouho). Skvělá práce!

Jenže zlatý hřeb večera měl ještě přijít. Dánská heavymetalová legenda King Diamond si totiž pro Plzeň připravila velmi interesantní podívanou. Kim Petersen a spol. vytvořili neuvěřitelně propracované „divadlo“, které mnoho lidí (včetně mě) úplně vyvedlo z míry. Hudba mrazila po zádech od začátku až do konce, za což můžeme vděčit perfektnímu ozvučení. Kim zpíval s neuvěřitelným přehledem, z jeho „strašidelných“ výšek šla dokonce až husí kůže. I když ono bylo vlastně jedno, jak svůj hlas použil. Ať už to byl šepot, smích nebo chrčení – vše mělo svůj význam. Unikátní show byla navíc doprovázena vstupy různých tanečníku a artistů, kteří dodali hororové atmosféře patřičnou působivost. Sledovat dění na pódiu byl vskutku obrovský zážitek. Vypíchnout nějakou skladbu je pro mě velmi těžké, protože každá měla čím zaujmout. Přesto bych zmínil třeba „Up From the Grave“, „Voodoo“ či „Eye of the Witch“. Zapomenout nesmím ani na dvojici skladeb „Come to the Sabbath“ a „Evil“, kterou můžete znát ze zpěvákovo působení u Mercyful Fate.

Těžko si představit lepší vyvrcholení celého festivalu. Čtvrtý ročník bych celkově hodnotil jako velmi silný. Byl jsem svědkem mnoha nezapomenutelných vystoupení, mnoho kapel dokonce předčila má očekávání. Příště by mohlo být jen trochu lépe ... Metal Forever!