Pokud si libujete v předpotopním thrash metalu, zkříženém s trochou deathu a venkovského black metalu, navíc s dřevním zvukem, mohla by kapela Drzý čert být přímo pro vás. Abych se po pravdě přiznal, nejvíc mě na této kapele zaujalo její jméno z klasické pohádkové komedie „S čerty nejsou žerty“. Říkám si, mohla by to být docela sranda, tahle kapela je mi podle jména sympatická, ta se asi nebude brát tak vážně. Jenže ona se vážně bere a to je největší problém jejich debutové desky „Codex Gigas“.
Drzého čerta tvoří vesměs ostřílení muzikanti, kteří se na scéně pohybují kolem dvaceti let. Samozřejmě zkušenosti jsou na nich znát a Drzý čert proto disponuje patřičnou dávkou solidní instrumentace. Jenže je na nich znát i absolutní nemoderní přístup k tvorbě, ve které slyšíte už stokrát slyšená a omletá klišé, která patřila spíše do poloviny osmdesátých let, kdy z undergroundu začaly vylézat takové kapely jako Kreator, Destruction, Sodom nebo u nás třeba Debustrol a Törr. Ano, tehdy byly texty o Satanu, pekle, smrti a zkáze v módě, ještě měly trochu šokující prvek, ale v roce 2013?
Celkově mi „Codex Gigas“ připomíná právě dřevní začátky Debustrolu v období jejich kultovního dema „Vyznání smrti“. Je v ní cítit i třeba odkaz Vratislavického alkoholického rachotu (V.A.R.), původního Asessoru nebo hned v první věci „Pět pilířů agrese“ začátků brněnského Rootu a právě Big Boss přispěl svým textem do skladby „Vítěz“. Prostě staroba sálá z každé z osmi skladeb na míle daleko a teď je na posluchači, jestli se s tím spokojí nebo mu to bude málo.
Já za sebe při finální verdiktu říkám, že kdyby tahle deska vyšla v roce 1988, byla by to na tuzemské poměry vysoce nadprůměrná záležitost. Jenže dneska…? Drzý čert, i když se snaží sebevíc, prostě nemůže po pětadvaceti letech mít feeling doby konce osmdesátých let. Věřím tomu, že tahle kapela si své fanoušky najde a ze srdce jí to přeji. Já mezi ně ale patřit nebudu…
|
