Psal se rok 1994. Kurt Cobain si právě prohnal hlavou kuli z brokovnice. Grunge, styl, který Cobainova Nirvana beze zbytku reprezentovala, se stal přes noc modlou snad všech puberťáků. Móda, které vládly kostkované košile, bradky a zahnojená bagančata se stala jakousi uniformou. Přesně do té doby zapadli i skotští Stiltskin. V témže roce se jim totiž povedl velký hit „Inside“, který představoval přesně to, co tehdejší rocková mládež chtěla slyšet. Orvané melodie, podladěné, trochu disharmonické kytary a odrbaný vzhled muzikantů. Jenže za rok bylo po všem. Grungemánie, srovnatelná s beatlemánií ze šedesátých let, náhle odpadla a zbyl z ní jen pach skutečné sebedestruktivity. Skončili i Stiltskin. Jejich debutové album „The Mind´s Eye“ i přes ohromný úspěch zmíněného hitu „Inside“ to v Anglii sice dotáhlo na sedmnáctou pozici oficiální hitparády, v Americe však vůbec nebodovalo.
Muzikanti, rozladěni relativním neúspěchem svého želízka v ohni, se rozešli. Nebyly nápady, nebyla chuť pokračovat. Zpěvák Ray Wilson, nejvýraznější z celé party, si dal ale metu hodně vysoko. Zamířil přímo k propagátorům art rocku, legendárním Genesis, kde nahradil neméně legendárního Phila Collinse. S Genesis natočil jen jednu desku, jejich poslední „Calling All Stations“ a kapela se pak také rozešla. Člověk by o Wislonovi řekl, že je smolař. Jenže pro něj právě megaúspěch singlu „Inside“ a následný tvrdý dopad Stiltskin a především zkušenost s Genesis, byla opravdu škola života. Tu zúročil na sólové dráze, když začal tvořit naprosto vyrovnaná dospělá alba.
A přesně to – vyrovnané a dospělé – se dá říci o jeho aktuální kolekci „Chasing Rainbows“. Ta Wilsona ukazuje jako vyzrálého rockového muzikanta, který přesně ví, co s melodií. Je mu naprosto jasné, kde má přidat razanci, kde od plic spustit, kde naopak posluchače pohladit. Umí udělat atmosféru, která má v sobě pořádnou dávku emocí, za kterou by se nemusela stydět ani taková Anathema.
Výrazově novinka čerpá z ostrovního rocku. Samozřejmě z dálky zaslechnete třeba odkaz Led Zeppelin nebo Deep Purple, ale „Chasing Rainbows“ má docela blízko i k zasněné kytarovce a využívá klávesových ploch, které jsou typické pro pozdější tvorbu Manic Street Preachers. Wilson je ale především písničkář. Každá jeho skladba je jiná, každá má hlavu a patu. I když někdy zní trochu přeslazeně, jako třeba v „She´s A Queen“, kde jsou slyšet ozvěny Bon Jovi, nikdy nesklouzne do zbytečného patosu a kýče. Hojně se využívá klavír, klávesy a akustické kytary, které hrají prim v pravděpodobně největších hitech „Follow The Lie“ a „ Wait For Better Days“, kde místo kytarového sóla náhle zazní skřípavý saxofon, vzápětí pronásledovaný elektrickou kytarou.
V podstatě se dá říct, že když si vezmete jakoukoliv skladbu z „Chasing Rainbows“, vždycky narazíte na hit. Wilson na ně má čuch. Je jeden z mála muzikantů (možná snad jediný), kteří to z post-grungeové ostrovní exploze někam dotáhli. Dnes se prezentuje jako univerzální rockový umělec, který má stále blízko k orvanosti devadesátých let, ale zároveň tvoří soudobou hudbu.
|
