Thin Lizzy je bezesporu jedna z nejvlivnějších kapel sedmdesátých let. Můžete protestovat, nesouhlasit s tím, ale je to tak jediné, co proti tomu můžete dělat. Stejně jako Thin Lizzy měli vliv na celou generaci zejména amerických kapel, měl i styl psaní Phila Lynotta vliv na další a další muzikanty. Když v roce 1986 Lynott zemřel na přílišnou konzumaci chlastu a drog, svět přišel o jednoho z nejlepších rockových hudebníků. Přišlo ticho. To trvalo až do konce devadesátých let, kdy někdejší členové Lynottovy sestavy, vedeni kytarovým střelcem Johnem Sykesem (s Thin Lizzy nahrál jen poslední desku „Thunder And Lightning“), dali kapelu znovu dohromady. Sykes vydržel až do roku 2009, kdy jej nahradil někdejší předák The Almighty Ricky Warwick. Začalo se mluvit o nové desce.
Nevím, co přesně stálo za tím, že nová deska sice vychází, ale místo názvu Thin Lizzy nese zbrusu nové jméno Black Star Riders. Ze sestavy navíc zmizel původní bubeník Brian Downey a klávesista Darren Wharton (ten se věnuje svým Dare) a tak jediným hudebníkem, který pamatuje slavné dny irské legendy, je kytarista Scott Gorham. A právě na jeho typických vyhrávkách, které může posluchač slyšet v klasických kouscích jako „The Boys Are Back In Town“, „Jailbreak“, „Dancing In The Moonlight“ nebo Chinatown“, je postavena i novinka „All Hell Breaks Loose“. Záda jemu a Warwickovi zdatně kryjí kytarista Damon Johnson (ex-Alice Cooper, Sammy Hagar), basista Marco Mendoza (ex-Whitesnake, Ted Nugent, Lynch Mob) a bubenický světoběžník Jimmy DeGrasso (ex-Y&T, White Lion, Megadeth).
Z desky naprosto sálá atmosféra let, kdy Thin Lizzy platili za obrovskou evropskou senzaci. Gorhamova kytara je samozřejmě v popředí (přestože většina skladeb je z autorské dílny Warwick-Johnson) se svými typickými melodiemi a Warwickův hlas je až podivuhodně podobný tomu Lynottovu. Čili v podstatě jde hlavně o vyvolávání duchů. Přesně tak totiž „All Hell Breaks Loose“ působí. Co chybí, to je náznak jakéhokoliv pokroku. Ať už postavit odkaz Thin Lizzy na modernější úroveň nebo jej uchopit trochu jinak a dát mu jiný odstín. Vše je podřízeno tomu, aby se jelo v přesně zaběhaných kolejích legendy.
Samozřejmě dobré skladby nechybí. Taková „Bound For Glory“ má šanci konkurovat největším hitům kapely, už jen kvůli Gorhamově hravé kytaře a výbornému, zapamatovatelnému refrénu. Potěší i „Bloodshot“ a drsná „Valley Of The Stones“. Dobře se poslouchá i „Before The War“, která svou atmosférou evokuje spíše „London Calling“ od The Clash. Na druhé straně jsou tu ale skladby jako „Hoodoo Voodoo“ nebo „Someday Salvation“, které kolem vás proletí a vy ani nevíte, co to vlastně hrálo. Naštěstí klady převažují.
Celkově se tahle deska poslouchá dobře. Vyvolává vzpomínky na doby dávno minulé a samozřejmě obsahuje precizní hudební výkony. Snad je i dobře, že nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy, protože takovým skvostům jako „Jailbreak“, „Johnny The Fox“ nebo „Black Rose: A Rock Legend“ konkurovat nemůže. Ale i tak je to nadprůměrná hardrocková deska, která ovšem postrádá zbla jakékoliv originality.
|
