Kdyby byl rok 1973, neměli by AC/DC svou pozici vůbec jednoduchou a možná by se nestali australskou senzací číslo 1. Jenže on je rok 2013 a AC/DC mají po celém světě obrovský zástup obdivovatelů, plagiátorů nebo prachsprostých vykradačů, už jen záleží, jak si to sami pojmenujete. Jedny z nejlepších si vypiplali ve své domovské Austrálii. Ovšem v případě Airbourne se nedá mluvit jen jako o bezduché kopírce. Samozřejmě ovlivnění hudbou bří Youngů táhne z této čtveřice na míle daleko.
Co je ale na Airbourne sympatické je skutečnost, že na hudbu postavenou právě na riffech obou Youngů dokáží nabalit vlastní melodie, a především mají neskutečné množství energie. Takové, že by jim snad kdejaká kapela na světě mohla závidět. Ta čiší z každého tónu, odevšad je slyšet obrovská chuť z hraní a navíc z každé skladby prýští jako gejzír obrovský stadionový refrén. Ten Airboune vytáhnou hned v první „Ready To Rock“, která už teď slouží jako koncertní otvírák.
Kapela nepolevuje ani v dalších kouscích. Zběsilé „Firepower“ nebo „Live It Up“ opět mají sílu jaderné elektrárny. V podstatě se dá říci, že kapela rozvíjí svůj AC-styl, který představila už na předchozích dvou nahrávkách „Runnin´ Wild“ a „No Guts No Glory“. Novinka „Black Dog Barking“ je více dotaženější, má více stadionové atmosféry, více potenciálních hitů.
Ono se v podstatě o Airbourne nedá říci nic nového. „Black Dog Barking“ je pro ně důležitá deska. Stvrzuje totiž jejich pozici australské hvězdičky a jedné z nejlepších kapel, které za poslední roky od protinožců vzešly. Navíc je tohle album nejúspěšnější ze všech tří a to nejen v domovské Austrálii, ale po celém světě. Do budoucna v Airbourne dříme ještě více potenciálu.
|
