Když v roce 1999 vyšla bezejmenná prvotina Buckcherry, bylo to něco. Ze Švédska už tehdy hlasitě zaznívali The Hellacopters nebo Backyard Babies, jenže Buckcherry byli z Kalifornie, produkoval je slovutný Andy Johns, spolupracovali s kytaristou Sex Pistols Stevem Jonesem a měli našlápnuto k tomu, aby zachránili starý dobrý rock n´roll. Dokonce předskakovali Kiss na jejich turné „Psycho Circus“. Jejich debut byl přecpaný energií, našlo se i několik skvělých věcí (jako třeba úvodní „Lit It“) a vypadalo to na velkou kariéru.
Buckcherry ovšem v následujících letech nedokázali zúročit svůj potenciál, který vytřískali z debutové desky a alternativněji laděné album „Timebomb“ propadlo. S pozměněnou sestavou se jim to v roce 2005 podařilo s deskou „15“ dotáhnout až na platinu, jenže za tu dobu už je předběhly jiné soubory, které také čerpaly z hairmetalového hnutí osmdesátých let, ovšem dělali to s větší grácií a najednou se o nějakých zachráncích rock n´rollu mluvit nedalo.
Po dvou vcelku průměrných albech „Black Butterfly“ a „All Night Long“ jsou Buckcherry sice zpět, ale jak to vypadá, trochu jim už ujel vlak. Před patnácti lety se mluvilo o tom, že si Guns n´Roses musí dávat pozor, aby je mladí nadšenci z Buckcherry nepřeválcovali, jenže teď byli sami převálcováni konkurencí. Nic na tom nemění ani fakt, že „Confessions“ je podařenější než obě předchozí desky. Kapele kolem charismatické dvojice Joshua Todd (zpěv) a Keith Nelson (kytara) se tentokrát podařilo napsat několik slušně šlapajících rock n´rollových věcí, jako třeba úvodní „Gluttony“ nebo stadiónovou „Seven Ways To Die“, ovšem vypadá to, že až moc Buckcherry pošilhávají po mainstreamu. Chtějí najít kompromis mezi dirty rock n´rollem, který mají v krvi a jakýmsi podivným radio-friendly přístupem, který se projevuje v pomalých věcech. Právě tam se Buckcherry v ničem neliší od běžné středoproudé americké produkce posledních letech. Takové bezpohlavní nic.
Celkově se ale dá říct, že Buckcherry vydali rozhodně jednu ze svých lepších desek. Samozřejmě, debut byl jen jeden, což ovšem bylo také dané dobou, kdy k nalezení pořádné rock n´rollové kapely aby si člověk vzal lupu. O budoucnost této kapely strach nemám. Desku si fanoušci, kterých v Americe tahle parta má ještě dost, koupí. Ovšem králové rock n´rollu z nich nikdy nebudou.
|
