Těžko uvěřit, že mám za sebou už devátý ročník klasického festivalu v malebné Vizovické kotlině. Čas letí, léta přibývají a kapely se neúnavně opakují, takže z festivalu, který člověk dřív zvládl prakticky celý odestát pod pódiem, se pomalu stává spíš dovolená, zpestřená několika pečlivě vybranými hudebními vložkami. I letos se ale našlo pár věcí, které rozhodně stály za shlédnutí, a dokonce i několik, které jsem nemohla minout ani za nic. A překvapivě hned první den patřil k těm nejnabitějším.

Hotelový pokoj ve Zlíně má sice oproti stanu v areálu nepopiratelné výhody, najde se však i pár nevýhod – a jednou z nich je to, že než se člověk ráno dokope do areálu, je vlastně už pozdní odpoledne. První tóny, které mě přivítaly v areálu, pocházely od ruských folkařů Arkona. Že jsem minula předchozí Trollfest mě popravdě netrápilo ani trochu. Ačkoli Masha a spol. nejsou úplně můj šálek kávy, naživo jsem si je oblíbila, především díky energii, která z téhle bandy čiší. Arkona na se na pódium Mástru vrátila po dvou letech, opět hrála za denního světla a tentokrát jsem v tom horku Mášence tu zvířecí kožešinu fakt nezáviděla. Sledováním show jsem se ovšem zdržela jenom chvilku, protože celé vystoupení neskutečně prasil příšerný zvuk (a Arkona rozhodně nebyla poslední obětí tohoto neštěstí). Pařícímu kotli to ovšem očividně moc nevadilo.

Mikka: První, kdo upoutal (nebo měl upoutat) moji pozornost, byla Arkona. Na tu jsem se poměrně těšil, protože jejich živé vystoupení mě vždy bavilo. Ve Vizovicích jim však nepřál zvuk, což mi značně komplikuje celkové hodnocení. Například kytara, která má v jejich tvorbě zastupovat poněkud agresivnější tvář, nebyla zpočátku skoro vůbec slyšet. Možná i díky tomu na mě v ten den ruská formace nepůsobila tak energicky, jak jsem u ní býval zvyklý. I když se Masha snažila, co to šlo …

Dvě kapely, které následovaly, mají vlastně mnoho společného. Obě mám mnohem radši naživo než z desek, obě předvádí živelnou heavymetalovou show a obě mají poněkud nepovedené poslední nahrávky. Jako první na řadě byli Primal Fear a musím říct, že z přímého srovnání vychází o malinko hůř. Což ovšem neznamená, že by jejich show byla špatná. To jsem nezažila nikdy. Jen mistr Scheepers tentokrát chvílemi šponoval hlasivky až přespříliš a ve chvíli, kdy se hrály skladby z nového alba, jsem skoro zívala nudou. Věci jako „Strike“, „Bad Guys Wear Black“ nebo „Unbreakable pt. II“ se prostě starému materiálu nevyrovnají a živě to bylo znát snad ještě víc. Když ale konečně došlo na starší věci, vystoupení se rozjelo. Když se kapela opře do skladeb jako „Nuclear Fire“, „Angel in Black“ nebo „Chainbreaker“, všechny nedostatky jsou odpuštěny. Výborně vyzněly obě pomalejší věci v setlistu („Seven Seals“ a „Fighting the Darkness“) a k závěru nechyběla obligátní vyřvávačka „Metal is Forever“. Bylo to ve výsledku povedené vystoupení, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že klubové show Primal Fear, které jsem navštívala, předčí ty festivalové o několik délek. Nějak jim to komornější prostředí svědčí víc.

Mikka: Primal Fear je festivalová jistota! Málokdo by s tímto tvrzením nesouhlasil. Němci prostě zase naplnili má očekávání, ba ho možná i předčili. Klíčem k úspěchu je samozřejmě zpěvák Ralf, který svým výkonem nenechá nikoho chladným. Jeho zpěv byl bezchybný, téměř identický jako na albu. Instrumentalisté ho (jako vždy) skvěle doplňovali, celá show tak měla ty správné grády. Z celé kapely sršela obrovská zkušenost a sehranost. Melodický heavy metal těch nejvyšších kvalit!

Druhou kapelou do srovnání byli Grave Digger, osvědčení klasici, kteří také moc dobře vědí, jak udělat energickou show a jak nechat na pódiu všechno. Prakticky bych mohla zkopírovat to, co jsem napsala o Primal Fear. Naprostá koncertní jistota s mírnými výkyvy, když došlo na nejnovější materiál. Popravdě „Clash of the Gods“ je jeden z nejblbějších otvíráků, co jsem kdy slyšela. A vzhledem k tomu, že následovala další novinka, a sice „Death Angel and the Grave Digger“, byl celý rozjezd trochu rozpačitý. Vše bylo ale okamžitě zapomenuto, když došlo na starší věci. Z předchozí desky se našlo místo na moji srdcovou „Hammer of the Scots“, nechyběly klasiky „Knights of the Cross“, „Excalibur“, „The Last Supper“ a „Rebellion (The Clans Are Marching)“ a taky jediná věc, která z novinky naživo skutečně fungovala – „Home at Last“. Hrobníci rádi setlist mírně obměňují, takže jsme se dočkali překvapení v podobě raritnějších skladeb „The House“ z alba „The Grave Digger“ a „Wedding Day“ z „The Reaper“. Chris Boltendahl je výborný frontman a ta kombinace drsného hlasu, účesu šíleného chemika a vlídného úsměvu hodného strýčka je prostě k sežrání. Kapela po většinu času instrumentálně šlapala jako hodinky, jen mi místy přišlo, že Axel Ritt je při svých kytarových sólech trochu rozhozený. To ale byly jen drobnosti. Celou strhující show završily obligátní přídavky „Killing Time“ a „Heavy Metal Breakdown“ a Grave Digger se hned zkraje zařadili mezi nejlepší zážitky festivalu.

Prvním příjemným překvapením festivalu pro mě byli finští šílenci Leningrad Cowboys. Sice jsem o nich slyšela, že dělají covery, a že mají ujetou show, ale nikdy jsem jim nevěnovala větší pozornost. Nakonec jsem ale moc ráda, že jsem na jejich vystoupení zůstala. Dlouho jsem se při koncertě takhle nepobavila. Tohle je čistá recese – stačí se podívat na účesy všech členů (nejvíc mě fascinoval bubeník, který do trčící špice dokázal zkrotit svoje dlouhé dredy). Pánové se neštítí coverů napříč žánry, takže jsme si vyslechli třeba Johnnyho Cashe, AC/DC, The Beatles (otvírák „Back in U.S.S.R.“ byl totální pecka) nebo ZZ Top. Vše bylo propojeno ruskými lidovými písněmi a úžasnou vizuální stránkou vystoupení, kdy bylo pořád na co koukat. Na pódiu se dokonce objevil i samotný Elvis, aby rozezpíval publikum. Byla docela škoda, že se dav během vystoupení víc neodvázal. Těžko říct, jestli se humor kapely setkal s většinovým nepochopením, nebo se lidé šetřili na následující Accept. Každopádně z toho mohla být v kotli mnohem větší párty. Možná to bylo tou hruškovicí (díky, Štěpáne), ale já si jejich vystoupení rozhodně užila, ačkoli jsem o jejich tvorbě předtím prakticky neměla ani ponětí.

Mikka: Pozvat Leningrad Cowboys na Masters of Rock, to chtělo asi velkou odvahu. Jenže ono to víceméně pořadatelům vyšlo. Finové totiž chtějí primárně bavit lidi a tento záměr jim vychází na jedničku. Jejich koncert jsem se proto snažil sledovat s nadhledem, bez jakýkoliv předsudků. A přestože nejsem žádný velký fanda těchto estrádních a humorných představení, úsměvu jsem se několikrát neubránil. Světoznámé covery pobavily, vlastní tvorba už tolik ne. Přesto to byla vydařená show.

Poslední skladby od Leningrad Cowboys jsem se rozhodl oželet, protože na vedlejší scéně se už připravovala velká česká naděje Hand Grenade, kterou sleduji už poměrně delší dobu. Mladá a talentovaná skupina rok od roku neskutečně roste, proto už jsem jí několikrát prorokoval slibnou budoucnost. Koncert na Alfedus music stage na této prognóze nic nemění. Mirovická kapela, hrající na pomezí rocku a metalu, se opět představila v obrovské formě, čemuž napomáhala i světelná a ohnivá show. Příjemný vokál, technická vyspělost, chytlavé refrény – to je jen malý výčet toho, co Hand Grenade nabízí. Určitě stojí za poslech!

Vrchol čtvrtečního večera (a vlastně jeden ze samotných vrcholů festivalu) měl teprve následovat. Accept zvolili vizovický festival k natočení svého DVD a to bylo zárukou, že show bude odehrána na sto procent. Tedy ne, že by to byl nějaký velký rozdíl oproti normálu, kapela je ve vrcholné formě a neskutečně jí to šlape tak jako tak. Tentokrát vtrhli na pódium jako metalový uragán a nekompromisně nasypali do publika celých šestnáct skladeb. Bez řečí a zbytečných okázalých gest – jejich hudba mluví sama za sebe. Letošní show mě jenom utvrdila v tom, že Mark Tornillo je pravděpodobně jednou z nejšťastnějších výměn frontmana v historii. Se vší úctou k mistru Dirkschneiderovi, Mark má charisma velikosti letištní haly a jeho řezavý vokál si naprosto hravě poradí jak s novým, tak s klasickým materiálem, a to prakticky bez zaváhání. Obě desky s ním za mikrofonem jsou nabušené silným materiálem a není proto divu, že je setlist v současné době postaven z velké části na nich. Z novinky byly za zástupce vybrány „Hung, Drawn and Quartered“, „Stalingrad“, „Hellfire“ a „Shadow Soldiers“ (poslední jmenovaná mi zbytek festivalu vytrvale strašila v hlavě, asi ji za chvilku začnu nesnášet), z předchozí desky „Blood of the Nations“ pak zazněly „Bucket Full of Hate“, „Pandemic“ a „Teutonic Terror“. Zbytek setlistu byl, jak jinak, vyplněn naprostou klasikou. Na své si museli přijít jak nejzarytější fandové starého období, tak noví fanoušci, které si kapela získala po svém raketovém comebacku. Všechno navíc podporoval perfektní zvuk, ve kterém se naprosto nic neztrácelo. Show měla perfektní gradaci, když na konci zazněly ultimátní pecky „Fast as a Shark“, „Metal Heart“ a „Balls to the Wall“. Takhle má podle mě vypadat dokonalá heavymetalová show. Naprostý nářez bez jediné poskvrnky.

Mikka: Opravdu velký respekt před německou legendou Accept. Je opravdu pozoruhodné, co vše po svém znovuzrození už dokázali. Vždyť poslední dvě desky slaví ve světě nemalý úspěch. Věrní fanoušci jsou spokojení, mnoho nových neustále přibývá. Proto je velice zajímavé sledovat i věkové rozložení publika. Kromě starší generace, která si jistě začátky této kapely dobře pamatuje, zde najdete i plno mladých nadšenců, kteří tuto dobu znají leda tak z vyprávění. Tvorba Accept se zdá být opravdu nadčasová. O to větší zážitek čeká posluchače při živém vystoupení, kdy je vysoce nastavená laťka ze studiových alb ještě překonána. Neuvěřitelné nasazení podtrhují skvělé výkony všech členů, vše je patřičně odměněno velkým ohlasem všech přítomných.

Úvodní den festivalu uzavírali rychlíci Dragonforce. Nevím, koho napadlo, že bude dobrý nápad nechat je hrát takhle pozdě v noci, když už je publikum příliš unavené i na to, aby tu smršť na pódiu byť jenom sledovalo. I přes únavu jsem na show zůstala, protože jsem je posledně minula v Praze a byla jsem zvědavá na Marca Hudsona za mikrofonem. Jeho hlas mi popravdě sedí mnohev víc, než vokál jeho předchůdce. Jenže musím přiznat, že moje pozornost při vystoupení trochu upadala. Možná to bylo doznívajícími pocity z Accept, možná tím, že narozdíl od jiných neklesám na kolena před kytarovými šílenosti Hermana Li. Na vině vlastně bude převážně to, že tvorbu kapely nesleduji kontinuálně. Zvuk byl ze začátku docela rozhozený, ale postupně se to trochu srovnalo, takže aspoň skladby, které jsem rozeznala, jsem si docela s chutí zanotovala. Především starší „Fury of the Storm“ a „Through the Fire and Flames“ a přístupnější hitovky z novinky „Die by the Sword“ a „Cry Thunder“. Oproti poslednímu vystoupení kapely, co jsem viděla (také na Masters of Rock), mi kapela přišla trochu méně šílená, ale mohla to být jenom projekce mé vlastní únavy. Velmi ovšem pobavila vsuvka, kdy Marc vytáhl papír s českými frázemi a trochu s obtížemi je publiku přednesl. Dokonce se trefil i do vlastních řad prohlášením, že čínský kytarista není příliš vybaven v oblasti genitálií. Ve výsledku nemůžu jejich vystoupení označit za zklamání, vlastně jsem od nich zase tolik nečekala a nakonec to bylo příjemné. Důstojné zakončení prvního dne.