Když se vás někdo zeptá na metalové multi-instrumentalisty, nejspíš vás napadnou jména jako Devin Townsend, Dan Swanö nebo i Serj Tankian. Co ale naše domácí scéna? Možná je to způsobeno pouze mou neznalostí, ale nenapadá mě vlastně nikdo významnější. Proto se ve mně probudila zvědavost, když se mi dostala do ruky nahrávka projektu Mean Messiah, jehož alfou i omegou je Daniel Friml. On sám není na scéně žádným nováčkem. Hudebně působí od roku 1987 a objevil se v sestavách Sebastian, Apostasy a dalších. S novým miléniem se ale rozhodl z branže odejít. Naštěstí od roku 2005 začal pracovat na projektu Mean Messiah. Jsem velmi rád, že Danielovo okolí donutilo muzikanta k tomu, aby projekt povýšil na aktivní. Proč? Protože "Hell" je pekelně dobrá deska. Zapněte si bezpečnostní pásy, vyrážíme!
Nahrávku o příjemných čtyřiceti minutách uvádí zpěv ptactva a kostelní zvony. Ale také zlověstný štěkot psů, který se za doprovodu kytary a bicích změní v nadupanou řež, ochucenou industriálním zvukem. Vítejte v "Temple of Hell", kde vás rozhodně nečeká žádné milosrdenství. Atmosférický podklad katedrály v kombinaci s echo efektem zpěvákova hlasu a podmanivým riffem dávají dohromady silný motiv, jenž se vás jen tak nepustí. Třešničkou nad dortu je pak vsuvka akustické kytary. Rozjíždějící se koncert nabírá na obrátkách s "King Pathetic". Song s ještě naléhavějším pozadím a také tvrdší kytarou, složený podle matematických rovnic death metalu. Danielův vokál si pohrává se screamingem a v refrénu zase s nápěvy, které nejednomu posluchači připomenou Burtona C. Bella z Fear Factory. "Spiritual Resolution" se dá popsat několika slovy: Oh my fucking God. A to nejen kvůli snaze rozložit vaši duši na jednotlivé atomy, zároveň může vyvolat vzpomínku na legendární Strapping Young Lad kanadského šílence Townsenda. Daniel se v této písni nechal hodně a okatě inspirovat, což mě osobně vyrušilo z poslechu jinak nadupané desky. Ale o tom ještě později. Nerad bych příliš brzdil jízdu volně přecházející do "The Death Song". Ta totiž na předcházející skladbu navazuje velmi přesně a dává pocit jedné dlouhohrající písně. Stále death metalová smršť za bicími člověka zarazí do pomyslné sedačky. Kytara s basou v ničem nepolevují a zpěvák vydává ze svého hrdla to nejhlubší, co v duši najde. Vyhrávka na pozadí připomíná tu z úvodní skladby, čímž dává najevo konec první půle.
Na vydechnutí máte asi čtyři vteřiny, kdy k vám dolehnout zvuky z probíhající ďáblova karnevalu. Následně totiž přichází "The Last Ride" s více industriálními prvky, ale také thrashověji laděnou instrumentální částí. Též se zde potkáte s melodičtější polohou vokálů alá Fear Factory, což je nic oproti zakomponování krátkého, ale vkusného partu ve stylu muzikálu třicátých let. Rozehrajme "The Game (Welcome Home)", jeden z nejčistších songů, který se na "Hell" nachází. Chci říct, death metalově nejčistších. O to tvrději však napadne mozek a zadá jednoduchý kód: headbang. Instrumentální "Salvatio Mortis" je trochu jiná „instrumentálka“. Poněkud folk metalová melodie překvapivě nepůsobí jako pěst na oko a dokládá hudební cit Mean Messiah. Sotva vám v hlavě dohraje tato necelá dvouminutovka, a už do vás řeže poslední věc s příznačným názvem "The End". Spád nepolevuje ani v posledních minutách. A pak ticho. Naprosto nepochopitelná věc, která vás vrací do reality, kam se nechcete vrátit. Ale bohužel.
Aspoň vám k desce Hell mohu říct ještě pár věcí, když nejsem v opojení. Mean Messiah naservírovali death/thrashový masakr, který během celé stopáže nepolevuje ze závratného tempa a je prokládán prvky industrialu a progrese. Jak jsem naznačil, Daniel hodně čerpal od Devina a Fear Factory. Bohužel u songu "Spiritual Resolution" to poněkud skřípe, což je u člověka s tolika roky v muzice trochu bolestivý karambol. Nicméně, kdo nezná věci od Strapping Young Lad, tak to bude ode mě považovat asi za zbytečné rýpání. Abych vám ještě trochu přiblížil zvuk Mean Messiah, v několika okamžicích slyším i zážeh švýcarských Sybreed. Z progrese zase především francouzskou Gojiru, což může být pouze náhoda (a to jsem si myslel, že nikoho k bratrům Duplantierovým nepřirovnám). Ať tak nebo tak, dlouhou dobu jsem si nepustil desku, která by mě svým zvukem a atmosférou natolik vtáhla a obklopila. Na české scéně, a extrémní k tomu, jsem za poslední roky neslyšel nic, co by mělo takovou kvalitu a ještě to mělo evropskou úroveň. Věřte mi, že pokud jsou vám blízké extrémnější formy metalu a kapely, o nichž jsem tu mluvil, pak "Hell" nesmí ve vaší sbírce chybět. A Danielovi děkuji a přeju, aby co nejrychleji dal dohromady celou kapelu, protože tohle bych chtěl slýchat v tuzemských klubech!
|
