Na Michaela Monroea je prostě spoleh. Kdyby svět bláznil sebevíc, pár jistot přece jen zůstává. Je jasné, že už nikdy neuslyšíme naživo kolovrátkový punk rock Ramones, že nikdy nemůžeme čekat ani švejkovský mírný pokrok v mezích zákona od AC/DC a Motörhead a že Michael Monroe nikdy nenahraje špatnou rock n´rollovou desku. Tenhle chlápek s image jeté štětky z botelu dvacátých let má prostě ten spratkovitý, sprostý rock n´roll v krvi víc než kdo jiný. Navíc je poznatelný hned po pár tónech.
Už od dob Hanoi Rocks je jasně slyšitelné, že Monroea (tehdy dvorního skladatele ve dvojici s kytaristou Andym McCoyem) formoval rock n´roll šedesátých let, zejména Rolling Stones, Faces a později Mott The Hoople, ale také starý americký protopunk The Stooges a zejména New York Dolls ve spojení s anglickou vlnou The Clash a Sex Pistols. Za těch více než třicet let, co Hanoi Rocks vpluli na scénu se toho u Monroea moc nezměnilo. Stále je to ten stejný chlápek jako předtím, akorát je trochu poučený moderními technologiemi a v textech se zračí šrámy na duši, které životem stále přibývají.
„Horns And Halos“ je už jeho sedmá sólovka (a to nepočítáme různé projekty, které stavěl v mezidobí nečinnosti Hanoi Rocks). V podstatě se neodišuje od těch předchozích. Nejpodstatnější změnou, která proběhla, je odchod kytarista Gingera, jehož nahradil švédský kytarový bůh Dregen z dnes již neexistujících Backyard Babies. Právě jeho specifická hra je ke slyšení na pilotním singlu „Ballad Of Lower East Side“, který vyšel už v dubnu a okamžitě na sebe strhl pozornost, ať už svou nespoutanou energií nebo velice zpěvným refrénem. Monroeovi se s ním vyloženě povedla trefa do černého.
Proto deska byla silně očekávána. Hned po vydání vystřelila na první místo finského žebříčku a bodovala dokonce i v jindy uzavřené Americe. Jaká tedy deska „Horns And Halos“ je? Na to jsem dal odpověď už na začátku. Je to typický monroeovský rock n´roll plný silných skladeb, řezavých riffů, zapamatovatelných refrénů a klasického šklebu punkové scény sedmdesátých let.
Hned od úvodní „TNT Diet“ všechno jede na plné obrátky. Jsou tu klasické tvrďácké vyřvávačky jako titulní „Horns And Halos“ nebo zběsilá „Soul Surrender“. Nechybí pro Monroea tolik typické komerčněji laděné skladby ve středním tempu, které tady zastupuje „Stained Glass Heart“ , „Half The Way“ a trochu netypická „Ritual“, která má v sobě poetiku Iggyho Popa.
Všechno jede ve starých osvědčených kolejích. Všechno má svůj řád, podle něhož by se od toho starého kozla mohli učit ti mladí šášulové, co se fotí v roztrhaných tričkách Mötley Crüe s vajgly u huby. Tohle je poctivá stará škola rock n´rollu hraná s mladickou energií.
|
