Tak se mi poslední dobou zase zdá, že rocková hudba se pomalu, ale jistě stává mainstreamem. Ten, kdo si pamatuje osmdesátá léta asi bude vědět, o čem mluvím. Schválně, projděte se po ulici a počítejte, kolik lidí má na sobě tričko s nějakou rockovou kapelou a nemusíte chodit ani tam, kde se koncentrace takových osob očekává, tedy v blízkosti různých festivalů. A dám ruku do ohně za to, že nenarazíte jen na staré máničky s pár chlupy na hlavě a pivním pupkem. S vývojem populární hudby za posledních, dejme tomu padesát let, od drtivého nástupu Beatles, je to jako na houpačce. Rock zažil plodné období v sedmdesátých letech, obrovský boom v letech osmdesátých a pak neskutečný útlak v dekádě další, kdy být rockerem znamenalo něco podobného, jako žít se stigmatem masového vraha.

Dnes rock či metal už tak neděsí, jako v dobách začátků Alice Coopera či Kiss, ani nežne obří multiplatinové úspěchy jako v dobách největší slávy Guns n´ Roses, Bon Jovi a Metallicy, ale je jakousi institucí. V republice fungují rocková rádia, stanice Pohoda rozšířila své vysílání o výtečný kanál Rebel, na koncerty velkých kapel chodí zase tisíce až desetitisíce lidí, fanoušků oproti minulým letům raketově přibývá. Všechno by to vypadalo krásně, jen to má jeden háček. Neustále se přežvykují stará, osvědčená jména… Iron Maiden, Metallica, Deep Purple, Black Sabbath, Judas Priest, Guns n´Roses, Mötley Crüe, Kiss, Def Leppard a další legendy, které si své místo na slunci vydobyly už před třiceti lety. Nových, výborných kapel, jsou zástupy. Jenže všechno se rozmělňuje v obrovském množství formací, které, ač kvalitní nikdy nebudou mít takovou váhu jako zmíněné legendy. Na příchod nového mesiáše se už čeká trochu dlouho… Přijde?

30.9.2013 Pepsi Stone