Spojení je to zajímavé a neřkuli až nečekané. Kdysi, začátkem devadesátých let, hrdinové grunge, kteří bývají citováni hned po velké čtyřce Nirvana-Pearl Jam-Soundgarden-Alice In Chains (navíc komerčně byli úspěšnější než dvě posledně jmenované kapely) a zpěvák jedné z nejúspěšnější rockové kapely nultých let. Dnes už sice žijí jen z podstaty svých jmen, protože Stone Temple Pilots byli po svém reunionu jen odleskem své někdejší slávy a Linkin Park se vyčerpali rychleji, než by kdokoliv po masivním úspěchu „Hybrid Theory“ a „Meteora“ čekal. Proto tohle spojení může působit tak trochu jako sňatek z rozumu.
Došlo k němu nečekaně, poté, co řady Stone Temple Pilots opustil (musel opustit?) zpěvák Scott Weiland. Pro kapelu to bylo fatální. Tento floutek sice neoplýval bůhvíjak osobitý hlasem a vyjít s ním bylo snad ještě těžší než s Axlem Rosem (jak přiznal Slash, se kterým Weiland hrál ve Velvet Revolver), ale byl jakýmsi poznávacím znamením této kapely. Zmizel ale v tichosti a tak bratři DeLeové měli dost času poohlídnout se po novém pěvci. Snad jen ten největší blázen by odhadl, že jím bude právě Chester Bennington. Ale stalo se a od začátku letošního léta je tento frontman Linkin Park právoplatným členem kapely. I když jeho jméno je citlivě vypíchnuto, nikdo mu členství ve Stone Temple Pilots neodpáře.
Bennington má hlas jako hrom. O tom snad nikdo od dob „Hybrid Theory“ nepochybuje. Jasné je také to, že v řadách Linkin Park je tím největším rockerem právě on. Možná proto, spojení se stárnoucími grungery nepůsobí nikterak rušivě. I když na novince „High Rise“ neodkrývá svůj megabrutální rozsah a pěje spíše pro dobro kolektivu. Ke Stone Temple Pilots se hodí kupodivu dobře. I když v době největšího rozmachu grunge a v době, kdy Stone Temple Pilots debutovali s multiplatinovým „Core“ mu bylo teprve patnáct let, vžil se do role pěvce této legendy znamenitě. A člověk musí kacířsky přiznat, že Weilanda tam nikdo nepostrádá.
Ani samotné skladby nejsou nijak rušivé. Bylo samozřejmě očekávané, že se kapela bude chtít vrátit ke svým kořenům, protože to byl jeden z mála způsobů, jak přežít Weilandův odchod bez úhony. Hned obě první skladby „Out Of Time“ a „Black Heart“ v sobě mají tu neopakovatelnou atmosféru začátku devadesátých let, tu pachuť melancholie a vzrušení z něčeho nového.
Bennington se do té atmosféry pokládá, jako kdyby do kapely patřil odjakživa. Občas se mu chce vylétnout s hlasem do stratosféry, jako třeba v „Cry Cry“, ale je brzy sražen dolů pageovsky znějící kytarou Deana DeLea.
V podstatě se dá říci, že „High Rise“ je výstřelem na nové startovní čáře. Začíná tím nová existence kapely, která se považovala už za odepsanou. Teď je jen otázkou, jak to s ní bude dál. Materiál má vcelku silný, uvidíme s celým albem. Jenže všichni víme, jak to u podobných hvězdných spojení dopadá…
|
