Ještě nedávno to vypadalo, jako kdyby kapely, které se pohybují na scéně už dlouhé roky (tedy kromě opravdu těch velkých hvězd, co vyprodávají stadióny), koncertování začínalo nudit a zmáhat, v poslední době je to však naopak a skupiny, které byly populární hlavně v osmdesátých a devadesátých letech, se opět hlásí o slovo, aby pomyslně nakopaly zadek mladším kolegům. A tentokrát to byli Pretty Maids a Pink Cream 69, kteří předvedli, jak vypadá vynikající show.
Na úvod musím ještě říci, co mě tentokrát opravdu překvapilo. Retro sice nebylo vyprodané, ale slušně zaplněné, což je na středeční večer velký úspěch, zvlášť, když 90% publika tvořili fanoušci ve věku třicet a více – což je přesně to, co mě vyvedlo z míry. Mladších fanoušků totiž dorazilo jen pomálu a přimělo mě to k zamyšlení, co za tím je, proč zde nepotkávám stále se opakující známé tváře z ostatních koncertů. Ale o tom jindy a jinde. Teď se vraťme k muzice.
Kolikrát u nás za posledních pár let hráli Pink Cream 69? Já je poprvé a naposledy zaznamenala na nějakém Mástru 2007? Popravdě si z jejich tehdejšího vystoupení příliš nepamatuji, o to víc jsem se tentokrát těšila. A nezklamali, ba naopak. Ačkoliv (alespoň pro mě) je vzápětí Pretty Maids totálně pohřbili, ve chvíli, kdy pódium patřilo Davidu Readmanovi a jeho skvadře, jsem měla pocit, že tak dobře odzpívaný koncert jsem nenavštívila, ani nepamatuju. Právě protože Readman není takový uragán jako právě Ronnie Atkins, zvládnout čisté tóny je pro něj mnohem snazší. Pódiovou prezentaci má i tak zvládnutou na jedničku, působí spíše elegantně a zjevně se vyžívá v komunikaci s publikem, což vždy přináší spoustu bodů k dobru a osvěžuje atmosféru.
Nevím, jak je tomu v cizině, ale české fanoušky vždycky utáhnete jako na vařené nudli, když se pustíte do chválení piva, nebo pokusů o češtinu, a tak se nám i David Readman pokoušel poděkovat v naší mateřštině. „Děkuji“, které mu ale bylo napovězeno z první řady, mu zrovna dvakrát nešlo a tak přirovnal češtinu k japonštině. V jeho podání to opravdu znělo jaksi japonsky. A i když avizoval, že se jednou to slovo určitě naučí, ale nebude to dnes večer, nakonec ho poměrně obstojně zvládl.
Také nezáleželo na tom, jestli Pink Cream sáhli po starší, či novější skladbě, všechny měly dostatečný ohlas a bylo vidět, že je publikum s celou tvorbou kapely seznámeno, ať už šlo o závěrečnou hitovku „Shame“, či nejnovější „Wasted Years“. Koneckonců bylo příjemným překvapením, že se Pink Cream nezaměřili hlavně na propagaci nové desky „Ceremonial“, ale pěkně se pohrabali ve vlastní diskografii.
Playlist: Keep Your Eye On The Twisted, Hell´s Gone Crazy, Special, Lost In Illusion, Talk To The Moon, Break The Silence, Do You Like It Like That, No Way Out, Livin´ My Life For You, Wasted Years, Welcome The Night, Shame
Stejně tak Pretty Maids, které ale vídám poslední dobou alespoň jednou do roka. Nemění to nic na tom, že se jejich show pokaždé nemůžu dočkat a nikdy neodcházím zklamaná. Zatím se mi ale poštěstilo se s nimi setkávat pouze na festivalech (ať už to byl Metalfest, zimní MoR, či jiný), v klubové atmosféře jsem je zažila poprvé, a i když jsem zaslechla hanlivé poznámky na zvukaře, v místě, kde jsem stála já, nebylo moc co vyčítat. Pretty Maids si nepotrpí na žádné orchestrální party a tak, i když semtam je nějaký nástroj utlumený, není to až takový problém. Ale ke mně se donesla jak kytara, tak klávesy, bicí i zpěv v pořádku. Ronnie oplývá neuvěřitelnou dávkou energie (ačkoliv u zpěvu pořád vypadá, že trpí – otázkou je, jestli tak vypadá pořád, nebo ho ještě pobolívají žebra, která si na začátku léta zlomil), a zbytek kapely za ním nezůstává pozadu. Největším showmanem z kapely je ale přeci jen Kenn Hammer, který celou dobu vytrvale bavil svou část publika různými opičkami, hláškami, rozdával piva, trsátka, vodu…
Trochu matoucí bylo odstrčení klávesisty Mortena Sandagera do rohu pódia, kde i přesto, že ovládá dvoje klávesy a ani on nezůstává pozadu za zbytkem kapely, co se „skopičin“ na pódiu týče, byl sotva zaznamenatelný. Na rozdíl od Reneho Shadese, u kterého mě překvapuje, jak se dokáže točit do kolečka, udržet balanc a ještě u toho zahrát, aniž by spadl na nos. Allan Tschicaja je bubeník za všechny prachy, kapelu nenechá na holičkách a tak mu Pretty Maids také dali prostor k malému sólu, které pěkně zapadlo do husté atmosféry nabité jedním hitem za druhým.
Pochopitelně celou show kapela otevřela novou klipovkou „Mother Of All Lies“, ale ani teď jsme nezůstali ani z větší části u nejnovější tvorby. Nezáleželo, jestli šlo o pár mladších osob v publiku, nebo o ty, kteří kapelu sledují už delší dobu, ale největší ohlasy zaznamenaly pecky jako „Rodeo“, „Red Hot And Heavy“, či srdceryvné „Please Don’t leave Me“, či „Savage Heart“. Z novějších to byla např. oblíbená „Little Drops Of Heaven“. Můj obdiv mají pánové za to, že hodinu a půl vydrží lítat po pódiu jako diví, především pak Ronnie, který sice vypadá, že každou chvíli vyplivne hlasivky, ale na kvalitu jeho zpěvu to má jen nepatrný vliv, a tahá dlouhé i vysoké tóny, jako kdyby u toho prakticky jen postával. Pretty Maids kolem a kolem opět bomba. Litujte všichni, kdo jste nedorazili a doufám, že se příště uvidíme!
Playlist: Mother Of All Lies, I See Ghosts, Needles In The Dark, Love Games, Sad To See You Suffer, Why So Serious, Yellow Rain, It Comes At Night, Rodeo, Please Don´t Leave Me, Savage Heart, I.N.V.U., Red Hot And Heavy, Back To Back, Little Drops Of Heaven, Future World
Savapip:
Když jsem se zmínil, že vyrážím na Pink Cream 69 a Pretty Maids, jeden z mých kámošů konstatoval „to jsou nějaké staroby, že jo? Oni ještě hrajou?“ Hrajou. A jak!
Překvapující byla už samotná koncepce večera, kdy vedle sebe stály dvě takhle silné bandy. Žádná předkapela, žádné rozehřívání, jdeme rovnou na věc. Trošku nevděčná role první položky připadla německým melodikům. Nevděčná proto, že díky pódiu, nachystanému pro Pretty Maids, hráli PC 69 na uzoučké nudli, čímž byla jejich show předurčená k určité statičnosti, ale klukům to neubralo ani na náladě (asi nejzábavnějším kouskem a důkazem uvolněné atmosféry bylo přetahování o bubenickou paličku mezi Dennisem Wardem a Chrisem Schmidtem), ani na výkonu.
Tím největším překvapením pro mě bylo to, jak často Pink Cream zabrousili do derisovské éry, a i když Readmanovo podání bylo o poznání syrovější (ale koneckonců, oni i PC jsou hudebně už o kousek jinde), byla to jedním slovem fantazie. Vyzrálá, zkušená a suverénní kapela, která skvěle komunikuje s publikem a která má na výběr z obrovského množství chytlavých songů, takže jejich set ani na okamžik neztrácí atmosféru.
Vzhledem k tomu, že jsem s Pretty Maids měl koncertní premiéru, byl první pohled na frontmana kapely poměrně šok. Od Ronnieho Attkinse, působícího trochu jako životem značně utahaný Klekí-petra, by jeden snad ani nečekal, že by měl vyluzovat nějaké tóny, natož že dá do show tolik energie. Ale zdání klame a Ronniemu to zpívalo mooc dobře. Stejně jako předchůdci namíchali Pretty Maids svůj koktejl bez nějakého zásadního ohledu na aktuálnost čerstvě vydaných písní, výlet do vlastní minulosti byl (obzvlášť s ohledem na to, že před koncertem šly hlášky, že koncertní set kapely je postaven na posledních dvou albech) velice potěšující. Pro mě se tím největším šoumenem Pretty Maids stal neposedný a akční basák Rene Shades, kterého bylo plné pódium. Ke steskům na zvuk můžu říct jen to, že přímo pod pódiem u basového odposlechu jsem (asi celkem logicky), na zvuk mohl žehrat taky, o klávesách jsem věděl prakticky jen díky tomu, že Mortena Sandagera s jeho nástrojem bylo celkem dobře vidět… ;-), ale strhující nasazení, perfektní atmosféra a dokonalý výkon ostřílených kozáků nepřipouští jiné hodnocení koncertu, než v superlativech. Prostě paráda!!!
|
