Necelé čtyři roky – takhle dlouhou pauzu mají Scorpions poprvé v historii – trvalo, než se Scorpions znovu zavřeli do studia, aby připravili následovníka „Love At First Sting“. I když tohle konstatování může zavánět tím, že Scorpions měli dostatek času nejen na jeho přípravu, ale i na svůj oddech, a tedy, že „Savage Amusement“ se mohlo stát další důraznou peckou, nestalo se tak. Ať už za to mohlo to, že vítězné tažení po pódiích bylo příliš vyčerpávající, že přijít s čímkoliv přelomovým po dvou předchozích deskách bylo prakticky nemožné, či že se do tvorby kapely na úkor nekompromisnosti vetřela trochu rutina a Scorpions se začínají opakovat, tahle deska působí lehce nedotaženě.
Což neznamená (tedy za předpokladu, že si odmyslíme kontext ostatních desek kapely z tohoto období), že by bylo něco příliš špatně. Snad kromě (nezbytných) jedovatých žihadel je všechno na svém místě. Hitový potenciál (byť ne tak výrazný, respektive nedotažený do své maximální podoby), hraví kytaristé se svými ostrými riffy, nezaměnitelný vokál, stabilní a důrazná rytmika, typická melodičnost a dokonale zvládnutá abeceda přímočarého hard/heavy rock/metalu, toho všeho se na „Savage Amusement“ najde dostatek. Dokonce i přes to, že tentokrát se vytrvale sází prakticky na stejnou, lehce optimistickou náladu a uvolněnější způsob vyjádření, deska nenudí. Jen, a to je u Scorpions to zásadní, příliš nevzrušuje (a když už, tak ten opojný pocit se vytratí dřív, než bývalo zvykem).
Nechci z tohoto tvrzení hledat výjimky, na „Savage Amusement“ se pochopitelně najdou skladby, které by bylo možné s čistým svědomím zařadit do výběru škorpióního best of. A dokonce snad s výjimkou „Walking On The Edge“, až příliš zakoukaného do mustru vláčných, postupně narůstajících nálad, vrcholícím v extatickém vypětí (které se zde absolutně nekoná) bych bez problémů dokázal chytlavý háček, především v podobě povedených riffů, najít v kterémkoliv songu. Nicméně vezměte tradičně silný úvod v podobě rozjuchaně vyřvatelného „Don´t Stop At The Top“, pohodově uvolněnou klipovku „Rhythm Of Love“, asi nejdivočejší kousek „Love On The Run“ či lehce pompézní a rozjásanou baladu „Believe In Love“ a pokud jste na minulých deskách s podobným výběrem drželi v ruce samé eso, tak teď se vám s vydatným úsilím podaří dát dohromady jen královskou postupku.
Z monstrózních dávek jedu, které ukapávaly z minulých desek, by člověka nevyprostil ani doktor House. Na „Savage Amusement“ si tu špetku odsajete sami a jen se vám trochu zamotá hlava. Na poměry Scorpions příliš uhlazené, optimistické, oddechové, přátelské a možná trochu nedoceněné album, které se sice dobře poslouchá, ale mezi svými excelentními albovými sousedy působí trochu jako chudý příbuzný (a to tvrdím i přes to, že tuhle desku mám subjektivně velice rád). Viníka Scorpions našli snadno a po dlouhých třinácti letech tak skončila spolupráce s producentem Dieterem Dierksem. Ovšem pokud by v době vydání desky někdo měl potřebu vykřikovat do světa, že Scorpions ztratili formu, události, které už klepaly na dveře, by ho velice rychle utišily.
|
