„Já zpátky si dám tenhle film…“ zpívá v jednom ze svých nesčetných hitů Karel Gott. A podobně své album pojmenovali i druhdy pionýři britského alternativního punk rocku Manic Street Preachers. A ejhle! Oni dnes toho Gotta i připomínají. Ne, Manic Street Preachers nejsou už dávno tou buřičskou kapelou.,jako v dobách explozivního debutu „Generation Terrorists“, kdy zpěvák James Dean Bradfield hecoval svým skandováním: Repeat After Me, Fuck Queen And Country davy po celé Británii a ony mu zobaly z rukou.
Je už dávno také to, kdy vyšlo temné, skoro až grunegově doomové album „The Holy Bible“, po němž nadobro zmizel kytarista a katalyzátor kapely Richie James. Pryč jsou už i doby titánského úspěchu drsek „Everything Must Go“ a „This Is My Truth Tell Me Yours“. Poslední léta jako kdyby Manic Street Preachers tápali. Pravda, točili skvělé desky jako třeba „Lifeblood“ nebo předchozí „Postcards From A Young Man“, jenže doby největší slávy už byly nadobro pryč. Už to dokonce chvíli vypadalo, že i s kapelou je definitivní ámen. Proto také překvapí velikášské prohlášení, že mají složené dvě desky. Ta první „Rewind The Film“ je aktuálně na trhu.
A představuje Manic Street Preachers v trochu jiném světle, než na jaké jsme byli doteď zvyklí. Jasně, tahle kapela se vždycky vyvíjela. Ono když si vedle sebe položíte „Generation Terrorists“ a kupříkladu „Lifeblood“, tak budete těžko tipovat, že to nahrála jedna a tatáž kapela. Jenže za posledních dejme tomu patnáct let si kapela držela svou tvář. Někdy popovější, jindy více rockovou. „Rewind The Film“ je krok stranou. Anebo nový začátek.
Prim na desce hraje akustická kytara a smyčce. Objevují se i dechové nástroje, ovšem kytaru elektrickou aby člověk takřka hledal lupou. Stejně tak Bradfieldův hlas nezní tak čistě, jak na něj fanoušci byli zvyklí. Místy je jako prohnaný přes krabičky, jinde využívá nižší polohy, že je obtížněji rozpoznatelný. Co ale albu dominuje, to je nálada. Podzimní, nostalgická, ovšem už ne sklíčená a depresivní. Deska má tu klasickou atmosféru měkčích Manics, ovšem zároveň jako by se dívala do budoucna s určitým optimismem.
Tak zní i určité skladby. Starou tvorbu připomene rozhodně „3 Ways To See Despair“, která je paradoxně jednou z nejlepších skladeb na desce. Když si odmyslíte otravné dechy v pilotním singlu „Show Me The Wonder“, máte klasické Manics jako vyšité. Stejně jako v případě závěrečné „30-Year War“, která jako kdyby v sobě shrnovala celou kariéru kapely.
Zbytek desky je takový niternější, hloubavý, postavený spíše na drobné práci s melodiemi a pocity. Někdy to sice kapela přežene, jako třeba v podivné „As Holy As A Soil (That Buried Your Skin)“, kdy chybí už jen kousek k tomu, aby tahle skladba mohla být deklasována jako hnusný estrádní popěvek, ale většinou hranice dobrého vkusu není překročena.
„Rewind The Film“ rozhodně není deska na první poslech. Dnes je sice uspěchaná doba, ale určitě se vyplatí dát jí šanci. Když se vám jí totiž povede dostat pod kůži, rozhodně si ji zamilujete a nebudete ten čas považovat za promarněný.
|
