Zdánlivě je u Motörhead všechno v pořádku. Sestava této tříčlenné úderky je už léta stabilní, koncerty jsou stále působivé a navíc je na trhu novinka „Aftershock“. A jako vždy by konstatováním, že Motörhead vydali novou desku, mohla i tahle recenze skončit. Dneska už i každé malé dítě ví, že stylový přemet u Motörhead hrozí asi tak stejně jako sněhová vánice v rovníkové Africe. Lemmy je prostě dnes už skoro osmašedesátiletý pardál, který odmítá jakkékoliv změny, natož podřizování se trendům. Nedělal to v devadesátých letech, kdy hra na Seattle byla in, není důvod, proč by to měl dělat teď, když si může lebedit v pečlivě vydřeném postavení rockové legendy se vším všudy.
Jasně, že „Aftershock“ je klasický Motörhead. Posluchači se tady dostane naprosto všeho, co od této trojice očekává. Prostě tady čas ustrnul v roce 1975, kdy se svět s touto značkou seznámil poprvé. Ono čekat od Motörhead něco jiného, než pořádně zmetalizovaný rock n´roll, by byla asi hloupost. Lemmy to ví, odborná kritika to ví, posluchač to ví. Prostě se to bere jako fakt, jako jistý druh jistoty.
„Aftershock“ by klidně mohla vyjít v roce 1975, stejně jako v roce 1985 nebo 1999. Je úplně jedno jaký letopočet se píše, Motörhead tohle skutečně nevzrušuje. Dědek Lemmy se snaží pravidelně chodit s novými skladbami. Někdy se mu to povede lépe, někdy hůře. A jak je tomu teď? Po delším zkoumání této novinkové nahrávky mohu říci, že se kapele podařilo natočit nejsilnější album od dob „Overnight Sensation“.
Přestože Lemmyho trápí delší dobu zdravotní potíže (po tolika hektolitrech kořalky, stotisíců vykouřených cigaret a hromad drog o rozměrech Kilimandžára se člověk ani nemá čemu divit), z desky není nic takového cítit. Jeho drive i projev je zdravý až až. Jak už u Motörhead bývá zvykem, otvírák „Heartbreaker“ nakopne desku v divokém tempu, které ne a ne polevit. Kapela má energie na rozdávání. Phill Campbell pálí jeden riff za druhým, o kvalitách švédské mlátičky Mikkeyho Dee se snad člověk ani nemusí zmiňovat a Lemmy samozřejmě chrčivě deklamuje své texty.
Oproti předchůdci „The World Is Yours“ přibylo více ostrých skladeb, což je v případě Motörhead vždy deviza. „End Of Time“, „Paralyzed“ nebo „Queen Of The Damned“ jsou jedny z nejdivočejších kousků, které kdy tahle kapela nahrála. Tady se na věk nehledí, mydlí se to hlava nehlava. A když si naše trojice chce na chvilku odpočinout, není to žádné sladkobolné kvílení (což bych snad ani nikdy nečekal), ale pořádně smradlavé boogie jako „Lost Woman Blues“ nebo „Cryin´ Shame“.
Tahle deska mi kápla pěkně do noty. Lemmy a jeho nohsledi byli při jejím nahrávání očividně v dobrém rozmaru, protože se jim podařilo přijít s velice vyváženou kolekcí silných skladeb, u kterých je dominantní dravost, houževnatost a energie. A když v osmdesátých letech jeden z tehdejších hudebních kritiků napsal, že Motörhead zní, jako když vás někdo kope do hlavy a vedle toho startuje buldozer, platí to i teď.
|
