Skladatel, producent a hlavně zpěvák, který před lety vystřídal na postu pěvce Andrého Matose v nejznámější brazilské melodické kapele Angra, to je Edu Falaschi. Ten si v roce 2006 založil vlastní projekt Almah, ve kterém chtěl realizovat své osobní nápady a zpívat v polohách sobě vlastním. Právě díky tomu, že už nedokázal uzpívat vysoké tóny, které byly pro Angru tolik příznačné, nakonec tuto fenomenální formaci nadobro opustil, a z projektu Almah (na jehož prvotině se přičinili v instrumentálních pasážích pánové Emppu Vuorinen, Lauri Porra a Casey Grillo), se tak stává právoplatná kapela (už dávno s vlastním line-upem), která letos přišla s opravdovým klenotem, nesoucím název „Unfold“.
V pořadí čtvrtá deska opravdu odpovídá svému názvu. Almah se jako kapela rozvinula do své nejlepší podoby a přináší dvanáctku silných skladeb, které, o poznání od těch z živočišnějšího a tvrdšího „Motion“, nabízejí daleko více libozvučných melodií, zkombinovaných s jistou dávkou progrese a syrovějšími riffy. Hudebně se lehce vracíme po stopách prvotiny, či vynikajícího počinu „Fragile Equality“, nezapomínáme ale ani na odkazy z cesty, na kterou jsme se vydali u „Motion“, což dává vzniknout jedinečnému hudebnímu zážitku. (A pro mě se tak „Unfold“ řadí do adeptů na desku roku!).
Album otevírá nakopávačka „In My Sleep“. Právě první třetina desky šplhá po patnících z „Motion“, refrény ale dávají znát, že, i přes tvrdé riffy a divoké bicí Marcela Moreiry, se minimálně Edu pouští opět do melodičtějších vokálních linek, ačkoliv si sem tam nějaké to zachroptění neodpustí. I přes tvrdší progresivnější základ není vůbec o melodiku nouze. Více jí přináší už např. stejně úderná a rytmická „Beware The Stroke“. O kytarové vyhrávky se mistrně stará Marcelo Barbosa, dokazující své umění především v techničtější „Believer“, či v nejdelší skladbě na albu, „Treasure Of The Gods“, jejíž název přesně vystihuje pocit, jaký z této desky mám od chvíle, co se mi dostala do rukou. K dokonalosti dopomáhají především pomalejší (klávesami ověnčené) kousky - poloakustická „Warm Wind“, „I Do“, či „Wings Of Revolution“. Epická instumentální mezihra v „Cannibals In Suits“ jako by nám měla trochu připomenout časy Angry, jenže v Almah (i přes místy podobné progresivní postupy) jde hudebně o něco zcela odlišného.
Kombinace drsnějších pasážích s příjemnými něžnými refrény a až saténově hladkými melodickými linkami vytváří perfektní kombinaci. Nemůžu říct, že by to bylo Falaschim (tedy jeho zpěvem), přesto, že mu nižší polohy opravdu sednou, co dělá desku speciální. Protože i kdyby na ní zpíval někdo jiný, instrumentálně je pořád natolik zajímavá, že by i bez jeho „hlasopisu“ patřila k veledílům roku 2013 (pokud by se ovšem mikrofonu neujal nějaký vyložený neumětel). Na „Unfold“ nenacházím jediný moment, který by mě nebavil, či mi vyloženě vadil a tak nemůžu sáhnout po jiném hodnocení, než po nejvyšším.
|
