Představovat Pearl Jam by asi bylo nošením dříví do lesa. Komerčně nejúspěšnější pohrobci druhdy tak silné seattleské scény dnes už platí za ostřílené matadory, kteří si své ostruhy obrousili více než dvacetiletou existencí. A to v podstatě bez ztráty kytičky. Jasně, některá alba jako třeba „No Code“ nebo „Binaural“ nebyla úplně echt, ovšem v případě Pearl Jam je porovnáváte s legendárním debutem „Ten“ nebo neméně silným nástupcem „Vs“.
Tomuto srovnání se samozřejmě nevyhne ani novinka „Lightning Bolt“, která mi v porovnání s předchůdci přijde o trochu energičtější a zemitější. Vedder a spol. vsadili tentokrát spíše na dravější skladby jako je úvodní dvojice „Getaway“ a „Mind Your Manners“. Toto tempo pochopitelně celé desce nevydrží, ale i tak se jedná o prvotní pozitivní zjištění. Ovšem v případě skladby „Sirens“, pravděpodobně největšího hitu desky, se kapele podařilo složit skutečně silnou baladu, která už ze sebe setřela někdejší tolik depresivní odstín Seattlu a bude rozhodně jednou z hraných věcí na živých štacích. Pro každého fanouška je tím pravým pohlazením, které od Pearl Jam čekal.
Přijde ale řada i na facky. Tou je samozřejmě zmíněná „Mind Your Manners“ nebo garážová „Let The Records Play“, která připomene rané období Rolling Stones. I když si v druhé polovině alba Pearl Jam pohrávají spíše s akustickými a snovými melodiemi, které někde v náznacích nemají daleko třeba k Manic Street Preachers, stále je jejich tvář dost dobře poznatelná. Ať už kvůli zpěvu Eddieho Veddera, který postupem času trochu zhrubl, ale i samozřejmě kvůli celkové atmosféře desky, kterou možná nejlépe charakterizuje závěrečná „Future Days“. Ta sice nabídne trochu té melancholie, což je u Seattlu nezbytností, ale nepůsobí už nijak depresivně.
Přesto se dá říci, že Pearl Jam ušli od debutové „Ten“ přece jen kus cesty. Pochopitelně první trojici desek už nikdy nepřekonají, ovšem jejich vývoj působí přirozeně, i když na posledních nahrávkách tahle seattleská pětice sází více než kdy jindy na jistotu.
Multiplatinové úspěchu jsou už dávno pryč, což se vzhledem k situaci na hudebním trhu není co divit. O prodejnostech „Ten“, „Vs“ nebo „Vitalogy“ si kapela může nechat jen zdát, ovšem zdá, se že to nikterak neřeší. Z „Lightning Bolt“ mi čiší radost z hraní, žádný kalkul se nekoná. Všechno sedí tam kde má… Ten sebezničující prvek grungeové vlny tam stále je, ale už se objevuje jen v mírných náznacích. Jak kdysi řekl Nikki Sixx: „Jsme stále ti samí chlápci jako v roce 1983. Stále stojíme na okraji propasti, ale už se nám nějak nechce skákat dolů.“ Sedí to na Mötley Crüe, platí to i o Pearl Jam.
|
