Lita Ford se pokouší ze všech sil znovu nastartovat svou kariéru. Čtrnáct let od vydání průměrné desky „Black“ žila v ústraní se svým manželem Jimem Gillettem, s nímž v roce 2009 vyprodukovala příšernou comebackovou desku „Wicked Wonderland“, po které záhy následoval rozvod dvojice. Lita, kterou její manžel oškubal nejen o majetek, ale vyhrál do své péče i jejich děti, začala hledat útěchu v hudbě. Vrátila se ke kořenům, k dobám, kdy působila po boku Joan Jett v The Runaways, a kdy po rozpadu startovala za podpory Nikkiho Sixxe, Lemmyho a řady dalších osob z kruhů losangeleské rockové smetánky svou sólovou kariéru. Deska „Living Like A Runaway“ proto působila sympaticky a Lita se výrazově vrátila ke svým třem nejúspěšnějším deskám „Lita“, „Stilleto“ a „Dangerous Curves“.
V rozhorech pak přiznávala, že muzika je pro ni, samozřejmě kromě soudů o opatrovnictví, vším. Vrhla se na koncertní činnost, která přinesla své ovoce v podobě právě vydávaného živáku „The Bitch Is Back…Live!“, který pojmenovala podle bonusové skladby z poslední desky. A je vidět, že poslední desce Lita skutečně věří, protože na aktuální živák zařadila kromě titulní věci ještě další čtyři skladby z této desky. Všechny, zejména titulní „Living Like A Runaway“ mají živě docela sílu a působí svěže. To se dá říci i o takové „Can´t Catch Me“, kterou jí pro desku „Lita“ (1988) napsal právě zmíněný Lemmy Kilmister. Naopak hůře už dopadla jinak velice dobrá „Hungry“, jediný zástupce z alba „Stilleto“, kde chybí jak úvodní elektronický začátek, tak i skřípavé saxofonové sólo.
Canyon Club v Agoura Hills v Kalifornii slyšel ještě dalších pár hitů. Titulními skladbami byly zastoupeny první dvě desky „Out For Blood“ a „Dancing On The Edge“, došlo na výborné „Back To The Cave“ a „Kiss Me Deadly“ (s trochu odfláklým úvodem), stejně jako na slavný duet s Ozzym Osbournem „Close My Eyes Forever“, kde pochopitelně všechny pěvecké party převzala sama Lita.
Ale dál nastává kámen úrazu. Deska má jen dvanáct položek, což je tak koncertní set kdejaké předkapely. Lita má přece v zásobě tolik hitů, že by dokázala odevzdat plnohodnotné koncertní album o dvaceti položkách. Kdo vysvětlí absenci takových skladeb, jako třeba „Playing With Fire“, „Shot Of Poison“, „Falling In And Out Of Love“, „Lisa“ nebo „Larger Than Life“, které skutečně citelně chybí. Nic naplat, že koncert byl uspořádán na podporu desky „Living Like The Runaway“, když polovina zásadních hitů na desce není.
Když se na „The Bitch Is Back… Live!“ budeme dívat jako na vzorek živé tvorby Lity Ford, tak ok. Ale jako reprezentativní živák, notabene teprve druhý za skoro třicetiletou kariéru této umělkyně, tak plné uspokojení necítím. Snad to příště bude lepší, takhle je to prostě takové napůl...
|
