Co všechno ztratila Sepultura odchodem Maxe Cavalery je už předmět pro rockové historiky. Tu epizodu z druhé poloviny devadesátých let známe každý. Sepultura patřila tehdy mezi nejprominentnější rock/metalové kapely, za desku „Roots“ získávala platinová alba po celém světě, ovšem jako blesk z čistého nebe přišel rozkol, který vedl Maxe, aby si založil svou kapelu Soulfy. Zbylá trojice Andreas Kisser (kytara), Paulo Jr. (baskytara) a Igor Calavera (bicí) pokračovala spolu s černošským zpěvákem Derrickem Greenem pod starým názvem. Postupem času ale začali upadat jak Maxovi Soulfly, tak i Sepultura. Ta dnes paběrkuje spíše po putykách či malých sálech a na festivalech žije jen z podstaty svého jména.
Desek od rozkolu vyšlo na každé straně už habakuk, většinou se jedná o díla kolísavé kvality, která se nemohou měřit s klasickými alby Sepultury. Tu nakonec opustil i druhý z bratří Calaverů, bubeník Igor, aby se trojice s novým bubeníkem Eloyem Casagrandem pokusila znovu oživit pralesního ducha kapely. Možná i proto si jako producenta zvolila slovutného Rosse Robinsona, který je podepsán pod slavnou „Roots“. Oživit toho pralesního ducha mělo za úkol aktuální album „The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart“.
Ale jak se říká, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. A platí to i pro Sepulturu. Novinka v sobě nemá ten chorobně naléhavý pocit „Beneath The Remains“ a „Arise“, tu brutální odlidštěnost „Chaos A.D.“ ani ten pralesní feeling „Roots“. Možná tomu právě chybí oba Calaverové, protože na svých místech, a obzvlášť ve spojení s Kisserovou kytarou, jsou asi nenahraditelní. I když se Sepultura na desce snažila sebevíc přistupovat k nahrávce jako k moderní „Roots“, funguje všechno jen zčásti. Původní feeling je samozřejmě pryč. Instrumentální výkony jsou pochopitelně v pořádku a na úrovni, pod kterou by Sepultura nikdy nešla. Zpěv Derricka Greena je prostě takový, na jaký je posluchač zvyklý.
Jenže kvalita skladeb trochu kolísá. Úvod je ještě takový opatrný a „Trauma Of War“ a „The Vatican“ nepřinášejí nic objevného a nedávají posluchači, kterému se postcavalerovská Sepultura moc nezamlouvala, důvod, aby desku poslouchal dál. Byla by to ale chyba. Minimálně od thrashové „Tsunami“ deska dostává pořádné obrátky a celkově třetí třetina už jede, nebojím se to říci, v nejlepších mantinelech celkové tvorby Sepultury. „Grief“ svou atmosférou připomene slavnou „Kaiowas“, aby vše pak totálně rozdrtila jasná hitovka „The Age Of Atheist“, což je jedna z nejlepších skladeb Sepultury vůbec.
Závěrečná dvojice „Obsessed“ s hostující exslayerovským bubeníkem Davem Lombardem a zejména divošská „De Lama Ao Caos“ (pamatujete na „Ratamahattu“) znovu ukazují cestu, kudy by se Sepultura v příštích letech mohla vydat. Odkazují na „Chaos A.D.“ a „Roots“, ovšem nechybí jim progresivní přístup. Tedy přesně to, co kapela v minulých letech ztratila.
Čili s hodnocením je to složité. Asi jsem čekal, po velkohubých prohlášeních o „Roots 2“, trochu vice. Nezažívám ale podobné pocity zklamání jako u „Kairos“ či „Roorback“. Celkově na mě novinka působí jako nadechnutí se před věcmi příštími. Jestli to odhaduji správně, další deska Sepultury bude skutečně pecka. Teď se musí Kisser a spol. smířit s tím, že letos jsou v soupeření se svým někdejším frontmanem na tom o trochu lépe.
|
