Pochybuje snad někdo o tom, že Sammy Hagar je jedna z největších žijících legend rockové hudby? Chlápek, který toho prožil více, než někdo stihne za pět životů, si zase udělal radost. Jinak se totiž nedá o jeho desce, kterou natočil s kupou svých kamarádů, snad ani mluvit. Dá se také říci, že nová deska „Sammy Hagar and Friends“ jako by rekapitulovala jeho čtyřicetiletou kariéru, která je plná všemožných vzestupů, ale i pádů. Ty se naštěstí Sammymu díky jeho přirozené inteligenci a dobrému obchodnímu čuchu podařilo srazit na minimum.
Vstup na pole rockové hudby byl pro letos šestašedesátiletého Hagara skutečně grandiózní. První nahrávka, na jaké se podepsal, byl slavný debut Montrose, který to záhy dotáhl na platinu. S kytaristou Ronniem Montrosem Hagar nahrál ještě jednu desku „Paper Money“, aby se pak jejich cesty rozdělili. V kramflecích jistý Hagar se vrhl na sólovou dráhu, kde jej později doplnil i jeho souputník z Montrose, bubeník Denny Carmassi. Ne, že by se jako sólistovi Hagarovi úspěchy vyhýbaly, ale husarský kousek se mu povedl v roce 1985, kdy se upsal spolupráci s Van Halen. O rok později už jeho hlas zněl z multiplatinového alba „5150“ a pak ozdobil ještě další tři desky, než si s Eddiem Van Halenem vjeli natolik do vlasů, že najednou bylo po všem.
Jak už jsem zmínil v úvodu recenze, Hagar není žádná sralbotka, aby se po něčem takovém, jako byl rozchod s Van Halen stáhl do ústraní a brečel nad rozlitým mlékem. I když přišel o kapelu i o kontrakt, kamarádi mu zbyli. A na jeho comebackovém sólovém albu „Marching To Mars“ z roku 1997 se to hvězdnou plejádou jen hemží. Posuďte sami: Slash, Damon Johnson, Eric Martin, Ronnie Montrose, Matt Sorum a samozřejmě jeho někdejší spoluhráči z Montrose basista Bill Church a bubeník Denny Carmassi.
Tahle rytmická sekce Hagara za celá léta neopustila a je ke slyšení i na novince. Jak už název říká, je deska postavená především na spolupráci Hagara s jeho kamarády. A protože je točena ryze z přátelského hlediska, oplývá uvolněnou atmosférou. V podstatě je nahrána jen tak pro potěchu ucha stárnoucího rockera. Je jasně slyšet, že Hagar neřeší, jestli se jí prodá deset milionů kusů nebo jen deset výlisků. Je díky svým kořalnám a síti restaurací Cabo Wabo za vodou, takže si může dělat, co chce.
„Sammy Hagar and Friends“ proto může působit jako výstřelek rozmařilého milionáře. Jak jinak si vysvětlit umístění coververze „Personal Jesus“ od Depeche Mode, navíc s gospelovými zpěvy, vedle hard rockově extatické „Power Station No. 5“, zásadní pecky z repertoáru Montrose a surf/country/rockové odrhovačky „Margaritaville“ od Jimmyho Buffetta. I když to na první pohled vypadá jako kombinace nesourodá, spojují jí právě ona uvolněná atmosféra. Občas to vypadá, jako když si parta protřelých rockerů dala pár drinků pod slunečníky na Jamajce a pak se spolu pustila do jamování.
Tohle album je určeno těm, kteří už mají něco naposloucháno, chtějí slyšet parádní muzikální výkony od takových fořtů, jako jsou kytaroví střelci Neal Schon (Journey), Nancy Wilson (Heart) a Joe Satriani, basista Michael Anthony (ex-Van Halen), bubenické eso z Red Hot Chili Peppers Chad Smith, zpívající multiinstrumentalista Kid Rock či bluesová legenda z nejlegendovatějších Taj Mahal. Nic objevného nepřináší, s tím se ale ani nepočítalo. Ale poslech je to skutečně příjemný.
|
