Alter Bridge byli od svého počátku ostře sledovanou kapelou. Nejprve šlo o to, že ji na nohy postavili tři čtvrtiny koncem devadesátých let multiplatinově úspěšných postgrungeových pánbíčkářů Creed. K nim se připojil do té doby ne zrovna moc známý zpěvák a příležitostný herec (zahrál si epizodní roli Thora po boku Marka Wahlberga ve filmu Rock Star) Myles Kennedy. Ten se postupem času vypracoval na jednoho z nejlepších současných hardrockových vokalistů. Toho si všiml i legendární ex-pistolník Slash a Kennedyho angažoval jako svého zpěváka. Dohled nad Alter Bridge proto ještě více zesílil.
Co si budeme nalhávat. Alter Bridge je výborná kapela. Je složená ze skvělých muzikantů, kdy na sebe samozřejmě největší pozornost strhává Kennedy a kytarista Mark Tremonti, ale je to především kapela, která se vyvíjí. Na první desce „One Day Remains“ byl ještě duch Creed cítit, jenže už bylo rovněž znát, že kapela pošilhává spíše než po grungeové špíně po klasické hardrockové hřmotnosti a kolosálnosti. Na dvojce „Blackbird“ formace připojila pár riffů, které by klidně mohla mít ve svém repertoáru Metallica na začátku devadesátých let (ale na rozdíl od současných Avenged Sevenfold se nejednalo o sprosté vykrádání) a zdá se, že na novince „Fortress“ svůj přerod jaksi dokončuje.
Že je Kennedy zpěvák jako hrom, to už víme. Na novince ale svým hlasem doslova čaruje, až mi to trochu přijde, že tam kam mu nedovolí zajít Slash, tam si ve společnosti Tremontiho náramně libuje. Jeho hlas stále více připomíná konglomerát mezi Robertem Plantem a Geoffem Tatem. Apropos, když už jsem zmínil Planta, tak jsou to právě Led Zeppelin, kteří jsou z tvorby dnešních Alter Bridge cítit nejvíce. Kapela působí skutečně monstrózně, zvukově je dostatečně mohutná a hrstka orientálních, nebo ethno nápadů, chcete-li, je k britské legendě připoutává blíž, než si Kennedy, Tremonti a spol. možná uvědomovali.
Přestože se „Fortress“ může zdát na první poslech býti bez hitů, rozhodně tomu tak není. Deska ale působí sevřeně, zejména díky styčným atributům, což je, jak už jsem poznamenal, Kennedyho zpěv a Tremontiho kytara. Ovšem s každým dalším poslechem album začíná růst a růst, a začínají se objevovat místa, která byste na něm původně nehledali. Brzy se proto nejvýraznějšími skladbami stane hned úvodní dvojspřeží „Cry Of Achilles“ a „Addcited To Pain“, což jsou v podstatě, alespoň v daném žánru, hitovky jako blázen. Pozorného posluchače ale rozhodně upoutá zběsilá, rozbrázděná „Cry A River“, skoro až dimebagovskými riffy ozdobená „Peace Is Broken“ a závěrečná monstrózní epická „Fortress“.
Dá se říci, že pokud jste si v minulosti Alter Bridge oblíbili, „Fortress“ vás rozhodně nezklame. Ze všech jejich desek je to nejhardrockovější kousek, který ovšem neslevuje ze svého progresivního přístupu a nabízí také velký kus muzikantství. Možná může menším problémem ze začátku být třiašedesátiminutová stopáž desky, ovšem můžete dát krk za to, že vás tahle více než hodina nebude nudit tak, jako poslední desky Iron Maiden.
|
