V jistých kruzích jsou Death Angel pojem. Jejich srovnávání s Velkou čtyřkou Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax je samozřejmě mimo mísu, protože takový dopad nikdy neměli a pochopitelně už nikdy mít nebudou. Vždycky významově tak trochu stáli i za tou druhou lajnou, kterou představují třeba Testament, Exodus, Overkill nebo německá špička Kreator a Destruction. Ale zase na druhou stranu se u nich jednalo o poctivé řemeslo. Navíc měli i svých patnáct minut slávy s alby „Frolic Through The Pack“ a zejména s výtečnou „Act III“. Pak se trochu nepochopitelně rozpadli, protože s kvalitami druhé zmíněné desky mohli začátkem devadesátých let nahlédnout i do dveří, které svou Černou deskou otevřela stylově spřízněným kapelám Metallica.
Nestalo se, což možná ortodoxní thrasheři ocenili, protože v roce 2004 se Death Angel vrátili s albem „The Art Of Dying“, které bylo absolutně mimo čas a prostor a vracelo kapelu do dob jejich klasických alb. V tom se v podstatě dodnes nic nezměnilo. Abychom to shrnuli jednou větou, Death Angel dnes stále produkují ta klasická odschool thrashová alba, ovšem prvotřídní kvality. Což potvrdí zejména jejich novinka „The Dream Calls For Blood“.
Překvapení číslo 1. Stačí pohled do oficiálního amerického žebříčku. Death Angel trůní na třiasedmdesáté příčce, což je pro kapelu historicky nejlepší umístění, čili úspěch jako hrom, který se jim v dobách největšího rozmachu thrashe nepodařilo docílit. Překvapení číslo 2. To se dostaví po vyslechnutí desky. Věřte tomu nebo ne, Death Angel jsou v životní formě. Dost možná, že natočili i lepší desku, než byla zmiňovaná „Act III“.
Jistě, Death Angel čerpají z thrashového prazákladu a v porovnání s těmi největšími veličinami mají nejblíže ke Slayer. Ovšem, především díky zpěvu Marka Oseguedy, jsou snadno poznatelní a konkurenceschopní. Navíc novinková deska je skutečně učebnicí oldschool thrashe s moderním zvukem. Je tu všechno, co byste očekávali od klasické thrashové desky. Jsou tu krátká akustická intra, jako třeba v úvodní „Left For Dead“ nebo v progresivní „Execution Don´t Save Me“, je tu rovněž i zběsilé tempo v titulní skladbě nebo v totálně brutální „Son Of The Morning“.
Dá se říci, že žádný fanoušek této kapely by neměl být zklamán. Přestože jejich desky od reunionu v roce 2004 nasadily laťku pěkně vysoko, novinka jde v tomto smyslu ještě o kousek dál. Death Angel se podařilo nahrát desku, kterou jim bude věřit i ten, kdo už nad Metallicou nebo Megadeth dávno zlomil hůl.
|
