Byla snad v roce 1990 vysmívanější kapela, než tihle křesťanští rockeři? Kritikům a nakonec i fanouškům ze dne na den začalo na těchto druhdy miláčcích rockových magazínů vadit úplně všechno. Vyčítali jim jejich žlutohnědé oblečení, kritizovali je za to, že na turné k deskám „Soldiers Under Command“ a „To Hell With The Devil“ házeli do lidí výtisky bible, vadila jim muzika. Přitom ještě pár let předtím Stryper prodávali desky v milionových nákladech. Ovšem jejich další album „Against The Law“ je ukázalo v trochu jiném světle, v chabé naději, že nepřízeň osudu zvrátí. Nestalo se. Stryper se potupně rozpadli, aby v ústraní přečkali to nejhorší a v polovině minulé dekády se vrátili.
Jenže návrat to byl pěkně mizerný. Deska „Reborn“ se prostě nepovedla a odrazilo se to i na mizerném prodeji, kdy se album v americkém žebříčku nedostalo ani do první stovky. Následující „Murder By Pride“ pošramocenou pověst trochu napravilo, jenže trochu už ten feeling slavných dnů chyběl. Po zbytečných deskách coverů i vlastních předělávek, se Stryper tedy hlásí znovu o slovo s novinkou, o které tvrdí, že by je měla vrátit do první ligy. Takových tvrzení, už jsme slyšeli od mnoha kapel spousty. Většinou se ale místo nějakého návratu na výsluní jedná jen o takové plácnutí do vody.
Ovšem Stryper mají na co navazovat. Měli svůj specifický styl i zvuk, který je odlišoval od ostatních kapel. Mohli vám být vlezlí, ale byli sví. A proč to znovu nezkusit v době, kdy muzika osmdesátých let už dávno není v klatbě a Stryper se stali vcelku uznávanou veličinou osmdesátkového metalu? Už před časem zpěvák Michael Sweet tvrdil, že novinka „No More Hell To Pay“ bude tvrdší deska, ovšem budou to stále klasičtí Stryper. Po poslechu mu musím dát zapravdu, i když je jasné, že dopad už nebude takový, jako v letech 1984 až 1988.
O návrat v čase se ale úplně nejedná. Kapela je vyškolena vývojem hudební scény, ze které si vzala poučení hlavně zvukové. Možnosti jsou dnes jinde a proto (přestože klasický zvuk nebyl úplně potlačen) kytary Sweeta a Oze Foxe působí mnohem hutnějším dojmem, než kdy dříve. Skladby ale stále těží ze stejného základu jako v dobách největší slávy, a proto věci jako „Revelation“, „No More Hell To Pay“ nebo „Water Into Wine“ by mohly být těmi pověstnými ztracenými skladbami z konce osmdesátých let. Jinde ale jde trochu o modernější přístup, kdy vás překvapí přetvrdá „The Legacy“ nebo pořádné powerfull riffy v „Marching Into Battle“.
Desce by se možná dalo vytknout, že jí chybí hit ve stylu „Calling On You“ nebo „Keep The Fire Burning“, ovšem to je jen trochu kosmetická vada, kterou se kapela přece jenom odlišuje od té z osmdesátých let. V té době Stryper stavěli na baladách, které snad byly ty nejúchylnější a nejupocenější z celé americké scény. Toho se v současné době naštěstí také vyvarovali. Na albu je jen jedna, „The One“, která ale působí už mnohem civilnějším dojmem, než třeba „First Love“ nebo „I Believe In You.
Sweet a jeho parta moc dobře ví, že „to Hell With The Devil“ byla jejich nejúspěšnější deska. Právě k té se „No More Hell To Pay“ obrací nejvíce. Taktika se možná vyplatila, protože novinka dosáhla nejlepšího umístění od klasické „In God We Trust“ z osmaosmdesátého. Jenže Sweet a spol. také moc dobře znají přísloví o tom vstupování do stejné řeky. Uvidíme, jestli si z toho vezmou poučení a po slušném návratu bude také následovat přirozený vývoj.
|
