Je to asi dva roky zpátky, kdy jsem tady konstatoval, že přece jen těch cover alb už je trochu přehršel. Začala to Metallica a Guns n´Roses a pak se s nimi roztrhl pytel. Přišel s nimi Vince Neil, L.A. Guns (dokonce dvakrát), Faster Pussycat, BulletBoys a bůhví kdo ještě. Trochu mi to vadí. Je ale pár výjimek. Jednou z nich jsou právě Sin City Sinners. A důvod? Tihle chlápci si nikdy nehráli na regulérní kapelu. Měli kolem sebe vždycky neuvěřitelné množství hvězdných hostů, neustále tvrdili, že si hrají jen tak pro radost a ono se jim to začalo vyplácet, protože ve svém domovském (jistě, jistě město kýče) Las Vegas mají vždycky narváno, ať už tam hrají kdekoliv.
Situace kolem téhle, ehm… kapely byla vždycky trochu nepřehledná. Možná ještě tak v době vydání regulérního debutu a vlastně jediného autorského CD „Exile On Fremont St.“ bylo jasné, že kapelu tvoří zpěvák Todd Kerns (v současné době basista a doprovodný vokalista u Slashe), bývalý kytarista Faster Pussycat Brent Muscat, basista Mike Ellis a bubeník Rob Cournoyer. Jak to tak vypadá, tak do této základní sestavy přibyla ještě hvězda seriálu Beverly Hills 90210 a Heights, kytarista a basák Zachary Thorne. Ono je to prakticky úplně jedno, i když duší celého projektu je podle všeho Muscat, protože ať už od Sin City Sinners posloucháte co chcete, vždycky tam slyšíte kupu hostů. Ti se rekrutují zejména z prostředí losangeleské hairmetalové scény osmdesátých let (pochopitelně), ovšem najdou se zde hosté i z mnohem tvrdšího ranku, jako třeba Chuck Billy (Testament), Vinnie Paul (ex-Pantera) nebo Russ Parrish (ex-Fight).
Nepřeberné množství hostů má také druhá dlouhohrající deska „Divebar Days Revisited“, což je v podstatě sbírka třinácti coververzí (a jednoho instrumentálního outra). A to jí dělá zajímavou oproti jiným cover albům kapel. Výběr skladeb není až tak moc překvapivý. V drtivé většině se jedná o klasiku šedesátých a sedmdesátých let, ale zahranou podle nejpřísnějších kritérií dnešní doby. Proto hned úvodní klasika „Kick Out The Jams“ v podání bývalého kytaristy Guns n´Roses Gilbyho Clarka zní mimořádné našláple. Dvojka „Search And Destroy“ od The Stooges, pod kterou se podepsal například i někdejší člen kultovních Dead Boys Cheetah Chrome, už má v sobě doslova sílu napalmu, a nebudu daleko od pravdy, že tohle je nejlepší coververze této skladby, jakou jsem kdy slyšel. Takhle bysme mohli pokračovat dál.
Rozhodně obrovským hitem lasvegaských pódií bude věc „Angel 13“ (kdybyste mě zabili absolutně nevím od koho je, nikde se mi to nepodařilo dohledat), kterou si vzal na paškál Zachary Thorne a následující coververze od Dramarama (skladba z jednoho dílu Noční můry z Elm Street) „Anything Anything“, kterou předkládá basista Mike Ellis. Dobře dopadla i „All The Way From Memphis“ od Mott The Hopple, kde doslova exceluje klávesista Guns n´Roses Dizzy Reed a klasika AC/DC „Sin City“, kterou výtečně podal předák Faster Pussycat Taime Downe (chvílemi máte pocit, že Bon Scott vstal z hrobu).
I když došlo i na skladby, kde dáte raději přednost originálu, rozhodně se nejedná o žádné zklamání. Jen je prostě jasné, že Robert Mason (Warrant, ex-Lynch Mob) nemá v hlase tolik šílenství jako Ozzy Osbourne, přesto ale „NIB“, kterou vystřihl spolu s ex-kytaristou W.A.S.P. Chrisem Holmesem, žádný průser není. Nepropadla ani „Tie Your Mother Down“ od Queen v podání Rona Keela a ani „Moonage Daydream“ (jinak samozřejmě David Bowie), ve které hostuje George Lynch (ex-Dokken) a zpěvák L.A. Guns Phil Lewis. Adaptace jsou to dobré, ale bohužel patří k tomu horšímu, co na desce najdete.
Jak jsem již zmínil, k cover albům chovám už od přírody jakousi zášť. Přicházejí totiž v době, kdy kapela už takřka nemá co říct a chce ještě pár penízků vydojit. Sin City Sinners ale jejich desku věřím. I když někdo může namítnout, že jde o někdejší hvězdy osmdesátých let, tak rozhodně nejsou vyčpělé a energie z nich stříká na míle daleko.
|
