Můžete si myslet, že „Františkovy Lázně“ jsou odrhovačka, sice chytře napsaná, ale stejně odrhovačka. Můžete si myslet, že „Šrouby a matice“ svým způsobem čerpají z „Prvního polibku“ od Brutusu, a i když se tváří bůhvíjak světoborně, pořád je to jen stařičký bigbítkový oplodňovák. Asi je to i pravda. A to, že se právě těmihle dvěma skladbami dostali Mandrage mezi tuzemskou hudební špičku, je pro ně možná trochu nešťastné. Dostalo je to nahoru, ale duše kapely je přece jen o něčem jiném, než o „prdění do vany“. Ta se neukázala ani na prvních dvou pop/punkrockových albech „Přišli jsme si pro vaše děti“ a „Hledá se žena“ a už vůbec ne na minulém, místy až davidovsky kýčovitém „Moje krevní skupina“. Ukázala se až tady, na „Siluetách“. A hned zkraje říkám, že ti, kteří dodnes na kapelu koukali skrz prsty nebo se jim právě za to „prdění do vany“ smáli, by mohli zbystřit.
Jak v nějakém rozhovoru řekl ústřední mozek kapely Pepa Bolan, kapela si tentokrát musela dát víc záležet, protože už je moc vidět, a proto tahle deska bude sledovaná. Věděl to, a proto si dal pořádně záležet. Hned úvodní „Černobílá“ si pohrává se snovými náladami a různými zvuky, které sice prodáví zvuk klasické domácí mainstreamové produkce, ovšem hutně řezavé kytary v částech po refrénu ukazují, že přece jen Mandrage nejsou nějakou tou vykvašenou kreaturou z různých soutěží té nejodpornější blitiny TV Nova. Dvojka „Úhel pohledu“ sice ty hutnější kytary postrádá, ovšem pohrává si s náladou, kterou mají na svých klidnějších albech Manic Street Preachers. V podstatě by se dalo říci, že právě tahle skladba nejlépe charakterizuje novou tvář Mandrage. Trochu tajemná atmosféra, kytara, která hraje spíše funkčně, než aby řezala ta tvrdá polena, malebné zvuky, které podtrhují celkově snové vyznění. To je slyšet i ze skladby „Celý svět“, která klávesovými motivy může evokovat „Love Street“ od The Doors.
První singl „Na dlani“ je už notoricky známý pravidelnou rotací snad ve všech rádiích. I tahle skladba může charakterizovat novou tvář Mandrage, přestože se jedná o jednodušší kousek, než jsou třeba úvodní dvě věci. Ale i zde je určité zvážnění znát. To se naplno projeví v titulní „Siluety“, která by se chtěla tvářit jako dospělé pokračování „Šroubů a matic“, ovšem je to trochu jinak. Atmosféra je až queenovsky zahuštěná, i když bez typického mayovského kytarového sóla (ne že by je Bolan nezahrál, ale dneska se to v mainstreamu holt nenosí). Je možná až moc dramatická, než aby se stala prvoplánovou hitovkou, ovšem náročenějšího posluchače zase uspokojit nemůže. Škoda.
„Bezbarvej oheň“ se zase vrací k úvodu alba, kdy skladba pomalu roste, aby explodovala v burácejícím finále, kde stejnou váhu mají zvukomalebné klávesy i kytara. Ehmm… na druhou stranu „Ach ty rozhody“ (ovšem s geniální přesmyčkou na konci… ach ty hospody…) jsou protipól proti „Bezbarvému ohni“, „Úhlu pohledu“ nebo „Černobílé“. Rozjuchaná estrádní atmosféra hodná tak kabaretů sedmdesátých let s Dvořákem a Bohdalovou mě zrovna neoslovuje. Proto mnohem více uvítám, když se následující „Tanči dokud můžeš“ rozvine po toporné sloce v refrénu do (díky zvuku kláves) nálady starých The Doors s feelingem britských kytarovek.
Pochodující „Velký boty“ jsou díky kytarovým riffům asi nejtvrdší skladbou alba, ale přesto, nebo možná právě proto, se nejedná o nijak objevnou věc, a proto závěr desky nutně musí patřit baladě „Porcelán“, která je typicky mandrageovská, jako byla třeba „Už mě víckrát neuvidíš“. Prostě taková, jako kdyby se Bolanův oblíbenec Johnny Thunders zbavil drogové závislosti, začalo mu to zase zapalovat a vrhl se na komerční muziku.
„Siluety“ jsou v tvorbě Mandrage přelomovou deskou a jednou z nejlepších (nebo možná úplně nejlepší?), která letos na našem chudičkém domácím trhu vykvetla. Kapela vyždímala ze svého potenciálu maximum, vydala až nebývale dospělou desku (s čímž bohužel nekoresponduje hlavní vokál příliš uhlazeného Víti Starého), kde je přehršle utajených hitů. Uvidíme, zda si tento trend udrží i na dalším albu… Čekají nás ještě velké věci?
|
