Queensrÿche jsou kapela, která mě zaujala už pěkných pár let zpátky, vlastně dávno předtím, než jsem se začala hlouběji věnovat samotnému progu. Jasně si také pamatuji, jak moc jsem se těšila, až je konečně uvidím živě na Masters of rock v roce 2010. A moje zklamání z tohoto vystoupení asi nemohlo být větší. Nejen, že Geoff Tate působil neskutečně arogantně a flákal zpěv, ale vrcholem všeho byl opravdu pitomý setlist bez všech zásadních hitů a plný nových věcí, které, přiznejme si, stojí za starou ožvýkanou bačkoru. Jenže teď je v kapele situace úplně jiná. Na uvolněný post zpěváka nastoupil bravurní Todd La Torre, který se předtím tři roky zahříval u Crimson Glory, a kapela vydala svoje nejlepší album od „Empire“. Nebyl důvod nedat jim tedy druhou koncertní šanci, a když už jsem nemohla být v Praze, padla volba na švédský Stockholm. Klub Tyrol je velice příjemným místem na konání podobných akcí. Velikost tak akorát, ochozy a postranní vyvýšené plochy, takže je odevšad pěkně vidět, bar blízko pódia a parádní akustika. Navíc se nachází přímo v areálu největšího švédského zábavního parku, takže v sezóně si můžete před koncertem zajít na kolotoč.

Jako předskokan americké kapely se na stockholmském koncertu objevili domácí Civil War. Ti od si od svého zjevení na scéně už odbyly řádku koncertů jako hlavní kapela a několik festivalů, takže byl čas si vyzkoušet i roli support kapely. Nikdo z členů ovšem není na koncertních pódiích nováčkem, a jak všichni čtyři bývalí členové Sabaton, tak pěvec Patrik Johansson jsou dokonce velezkušení. Jejich debutové album „The Killer Angels“ je plné rozených koncertovek, takže se u nich není potřeba obávat hluchých míst, všechny skladby šlapou, jak se patří. Je jedině dobře, že nejsou onou uniformní profesionální koncertní mašinou, jakou jsou Sabaton, tady se dělají vtípky (jeden zazněl hned na úvod, kapela jako intro používá audio scénku z Pipi Dlouhé Punčochy), občas se něco pokazí, ale nikdo není nijak omezován a kapela vypadá na pódiu naprosto šťastně. Energie z jejich vystoupení je na hranici měřitelnosti a i když se publikum nesejde zrovna přímo na ně (jejich předskokanství na tomto koncertě mi přišlo nedostatečně avizované a většina progařů spíš postávala v povzdálí), kapela si určitě dokáže získat nové fanoušky každým dalším vystoupením, protože radost z hraní a takhle energický výkon je potřeba ocenit. Další obrovskou devízou kapely je zpěvák Patrik. Je bez debat, že je to jeden z největších hlasů na scéně, který naprosto nemá problém převádět těžké vokály do živé podoby. Zbytečně nezdržuje proslovy a spíš se soustředí na svůj vlastní výkon, který je opravdu strhující. Navíc ve svém kabátě z americké občanské války vypadá majestátně. Kapela sice tentokrát neměla čas na kompletní set, ale už poměrně zavedené hity jako „King of the Sun“, „First to Fight“, „Sons of Avalon“, „Rome Is Falling“, halekačka „Saint Patrik´s Day“ nebo „I Will Rule the Universe“ nechyběly. Celý výborný dojem jenom mírně kazil dost přeřvaný zvuk. Kapela se v únoru objeví v Praze, tak se běžte sami přesvědčit, že tohle prostě funguje.

Zvuk při Queensrÿche byl naopak naprosto dokonalý, přesně jak to jejich muzika vyžaduje. Fanouškům byl na tomhle turné slíben výlet do minulosti a já mám pocit, že líp to snad ani splnit nešlo. Setlist beze zbytku naprosto vynechal všechny špatné desky. A těm skvělým dal náležitý prostor. A aby to kapela dala najevo už od začátku, vřítila se na pódium se vskutku muzeiním kouskem „Queen of the Reich“ z eponymního debutového EP z roku 1983, která se ani nikdy na řadové desce neobjevila. Hned jako druhá zazněla „Speak“ z mistrovského díla „Operation Mindcrime“, následovaná „Walk in the Shadows“ z „Rage for Order“. V tu chvíli bylo vše jasné a publikum učůrávalo blahem. Už po prvních tónech bylo také bez debat, že před námi stojí úplně jiná kapela, než ta znuděná smečka, co jsem viděla na Masters of Rock. Kapela měla drive a očividně si hraní skladeb neskutečně užívala. Ale co si budeme povídat, každého nejvíc zajímal Todd La Torre. I když se mi na nové desce jeho hlas líbil nesmírně, měla jsem trochu obavy, jak si poradí se starými vyšponovanými peckami. Zbytečně. Mám pocit, že ty skladby nebyly takhle skvěle odzpívané po mnoho let, některé z nich možná nikdy. Todd má naprosto parádní hlas, jeho výšky řežou až na kost a z jeho hlubších tónů běhá mráz po zádech. Navíc je na pódiu akční a i se svým nevelkým vzrůstem poutá veškerou pozornost jako pravý frontman. Skvěle komunikoval s publikem a o nějaké aroganci jako u jeho předchůdce nemůže být ani řeč. Což se mi potvrdilo i při osobních setkáních, když jsme se několikrát srazili venku na cigárku. A pak, že kouření ničí zpěvákům hlas.

Ale vraťme se k setlistu, protože jedině ten pravý výběr skladeb mohl korunovat skvělý výkon, který kapela předváděla. Tak si to shrneme. Zazněly čtyři skladby z pravděpodobně nejlegendárnějšího „Operation Mindcrime“, dvě skladby z „Empire“, dvě z „Rage for Order“ a rovných šest (!!!) písní z debutu „The Warning“ z roku 1984, konkrétně „NM 156“, „Roads to Madness“, „En Force“, „Child of Fire“, „Warning“ a „Take Hold of the Flame“. Tomu já říkám pořádný průřez zlatou érou kapely. Celé to pak doplnili třemi kousky z poslední desky „Where Dreams Go to Die“, „A World Without“ a „Fallout“, což bylo naprosto v pořádku, protože všechny měly toho pravého ducha starých Queensrÿche a svojí kvalitou mohly bez problémů většině setlistu konkurovat. Mimo novinky ovšem kapela nešla ve výběru skladeb za rok 1990 a já jim za to děkuji. Těžko hledat naprosté vrcholy, každý fanoušek má z tohoto období svoje oblíbené písně. Pro mě byla tím prvním „The Needle Lies“, velmi těžká skladba na zpěv, u které Todd vypadal, že by ji dal i s prstem v nose. Když zaznělo klasické intro k „Eyes of the Stranger“, skoro mi do očí vyhrkly slzy. Ono je to intro emotivní samo o sobě, ale pro mě navíc znamenalo příchod skladby, kterou jsem od kapely slyšela jako úplně první. Respektive viděla její videoklip. No a samozřejmě nejde nezmínit oba přídavky, a sice „Jet City Woman“ a „Take a Hold of the Flame“. Pokud mi nějaká skladba v setlistu vyloženě chyběla, tak to byla určitě „I Don´t Believe In Love“, se kterou jsem hodně počítala. Nebo aspoň „Another Rainy Night (Without You)“. A soukromě jsem si ještě trochu doufala v „Screaming in Digital“. Ale člověk nemůže mít všechno a tady jsme toho dostali víc než dost. Celý koncert všechno šlapalo jako hodinky, všichni členové kapely do toho očividně dávali srdce a předali tak publiku jedinečný zážitek s úžasnou atmosférou. Zkrátka a dobře, Geoff Tate se se svým „Frequency Unknown“ i se svým nudným živým vystupováním může jít s prominutím bodnout. Je mi celkem jedno, kdo vyhraje soud o název kapely, protože tahle sestava v čele s naprostou fenomenálním zpěvákem jsou jediní pravý Queensrÿche. Ten večer to dokázali na sto procent.
Setlist: Queen of the Reich, Speak, Walk in the Shadows, The Whisper, En Force, Child of Fire, Warning, Where Dreams Go to Die, A World Without, The Needle Lies, NM 156, Roads to Madness, Fallout, My Empty Room, Eyes of a Stranger, Empire, Jet City Woman, Take Hold of the Flame