Sentenced jsem měl ve své době hodně rád. Jejich desky „North From Here“ a především nedostižnou „Amok“ považuji za vrcholná díla tvrděmetalové scény poloviny devadesátých let. Proto odchod jejich frontmana Taneliho Jarvy, kterého nahradil Ville Laihiala, jsem tehdy nesl velice nelibě. V mém osobním žebříčku už Sentenced, i přes vynikající album „Down“, které poprvé Laihialu představilo, nikdy nedosáhli takové mety jako na „Amok“. I když nikdy nešli až k průměru, kouzlo bylo pryč. A svou vinu na tom nesl i samotný Laihiala, jehož hlas je prostě takový, no…, moc obyčejný.
Byl samozřejmě charakteristický pro pozdní tvorbu Sentenced, je charakteristický i pro jeho současnou kapelu Poisonblack, která nabízí už svou šestou desku. Výrazově pokračuje v nastoleném trendu posledních alb a čím dál více se vzdaluje od melancholického, místy goticky zabarveného feelingu Sentenced, takže jediným pojítkem s minulostí je už jen Laihialův hlas.
Poisonblack jsou desku od desky rock n´rollovější a kladou důraz spíše na drive, než na náladu jednotlivých skladeb. Nabízejí tak jakýsi finský ekvivalent Motörhead třetí jakosti, kdy přece jen Lemmyho nápady nemají v žádném případě v malíčku. Deska má výtečný úvod, který obstarává rock n´rollová jízda „Home Is Where The Sty Is“, jenže brzy začne padat řetěz a skladby se začnou utápět v průměrném odéru. Především v druhé polovině desky jde stranou i energie, a nebýt výborné „The Halfway Blues“, která čerpá ze starých hard rockových tradic, dopadla by ještě mnohem hůře. Stačí si poslechnout nemastné a neslané balady „Maybe Life Is Not For Everyone“ a především „Them Walls“, kde Poisonblack, více než zachmuřilé seveřany nebo rozjeté rockery, připomínají Nickelback, což už je v dnešní době snad bráno jako nadávka.
Dá se říci, že v rychlejších skladbách, jako je zmíněná „Home Is Where The Sty Is“, „Down The Ashes Rain“ nebo v těch pocitovějších, jako „The Halfway Blues“ nebo „Pull The Trigger“ jsou Poisonblack silní v kramflecích. Z desky ale čiší snaha kapely zalíbit se širšímu publiku (proto to srovnání s Nickelback) a to Poisonblack hodně devalvuje.
Poisonblack dnes stojí na půli cesty. Staří příznivci jim asi poprockové baladičky neodpustí a pro mainstreamové posluchačstvo jsou přece jen zase moc metaloví, nebo rock n´rolloví, chcete-li. Ti, co chtějí pořádný rock n´roll, sáhnou radši po jejich krajanovi Michaelu Monroeovi nebo po sousedních Hardcore Superstar. Tak si pak vyberte. Špatná deska tohle není, průměrná, to ano.
|
