Snad jen bratrská dvojice Youngových znamená v hudebním světě více než bří Schenkerové. Přestože tihle dva spolu nikdy moc nespolupracovali, každý z nich vtiskl do rockových dějin nesmazatelnou stopu. Oba spojují společné začátky na prvních dvou deskách Scorpions, ovšem Michael pak začal pošilhávat po větším světě, když svůj osud spojil s ostrovní legendou U.F.O.. S ní natočil její nejzásadnější desky jako „Phenomenom“ (kde se zpěvákem Philem Moggem složil největší hit „Doctor Doctor“), „Lights Out“, nebo „No Heavy Petting“, aby se po živém albu „Strangers In The Night“ kajícně vrátil na skok ke Scorpions, s nimiž vydal pravděpodobně jejich nejlepší desku „Lovedrive“.
Brzy se ale rozhodl prosadit se jako sólový umělec. Pod hlavičkou MSG (nejdříve Michael Schenker Group, posléze McAuley/Schenker Group) vydal řadu desek, kde se odrazil jeho vizionářský přístup. Schenker, který stylem své hry ovlivnil celou generaci kytaristů po celém světě, totiž vždy dobře věděl, že vítr fouká ze zámoří a k tomu přizpůsobil i své desky. Nejmarkantnější to bylo v osmdesátých letech, kdy se mohl směle řadit do škatulky pop metalu. Pochopitelně na to v devadesátých letech trochu dojel, ovšem jeho jméno bylo spojováno i se sedmdesátými léty a proto na něj grungeové kladivo nedopadlo tak silně, jako na jiné. Dnes má na svém kontě desítky alb různých projektů a s deskou „Bridge Of Gap“ vydává už desátou sólovku. Tentokrát v názvu desky figuruje kromě jeho jména také přídomek „Temple Of Rock“ (podle jeho předchozí sólovky). A přesně podle toho také novinka zní. Hudebně navazuje na předchozí nahrávku, v sestavě se znovu objevuje zpěvák Doogie White (Tank, ex-Rainbow, Yngwie Malmsteen), bubeník Scorpions Hermann Rarebell a klávesista Wayne Findlay. Změna se dotkla pouze postu basisty, které k velkému překvapení obsadil další odpadlík ze Scorpions Francis Buchholz.
Dnes už Michael Schenker není žádným popmetalistou, ale už také není tak inspirativní jako dřív, když byl vedle Ritchieho Blackmorea, Jimmyho Page, Tonyho Iommiho a Eddieho Van Halena pravděpodobně nejvlivnější kytarista sedmdesátých let. Samozřejmě i na „Bridge Of Gap“ najdete nepřeberné množství sól, z kterých mnohým kytaristům jde hlava kolem, protože na rozdíl od toho, co produkuje třeba takový Yngwie Malmsteen, mají hlavu a patu. Výrazově má deska blíže k heavy metalu než k hard rocku, jehož dějiny Schenker psal. Může za to také dickinsonovský vokál Doogieho Whitea (když si poslechnete úvodní skladbu „Where The Wild Winds Blow“ možná ani neuvěříte tomu, že to nezpívá Dicki), ale zejména pořádně nabroušená kytara hlavního protagonisty.
Je jasné, že nápady, kterými Schenker hýřil v Ufo nebo škorpioní „Lovedrive“ jsou už pryč a všechno jde setrvačností. Přestože deska obsahuje pár výborných kousků, jako třeba lascivní „Rock n´Roll Symphony“, blackmoreovsky tajemnou „To Live For The King“ nebo těžké rifforáma „Black Moon Rising“, jsou tu vycpávky, jako nesmyslně rozjuchané „Lord Of The Lost And Lonely“ či „Land Of Thunder“, které vstřebávají snad všechna klišé heavymetalové scény.
„Bridge Of Gap“ bude pro zaryté schenkerology nezbytnou deskou. Budou na ní obdivovat mistrovu práci, protože ta nedoznala žádného úbytku kvality. Pro širší veřejnost je to ovšem deska, která proběhne kolem nich a většina ani nebude vědět, že vyšla. Je to sice kvalitní řemeslná práce od všech zúčastněných, ovšem tak nějak očekávaná.
|
