„The Fall Of Tommy Johansson“ bylo první, co mě po pár posleších napadlo. Primární nepříjemné pocity ve mně vzbudil avizovaný klip „Guitar Hero“ (kde jsem se v koutku své melodické duše již začal obávat, že by mohlo jít ve finále o průser!). Velkoryse teď pomiňme jeho dementní a těžce neoriginální název, i to, že opět vidíme pařící kapelu, za níž na plátně tentokrát neběží další žádná „filmová“ projekce, ale zkrátka jen název zmiňované skupiny. Je evidentní, že se zase, a zdaleka ne poprvé, nechtělo přemýšlet nad drobnostmi, jako je třeba „scénář“.
K písni samotné - no je to prostě slabota. Velká! Uslyšíme strašlivě vyčpělý vývar všech hudebních ingrediencí, jimiž nás Tommy krmí již nějaký ten rok, bohužel bez jedné zásadní a té nejdůležitější věci – chytlavosti. Skladba je tak tuctová a nudná, jak jen to je v rámci žánru možné. Jediné světlejší místo nacházím, i po mnoha posleších, ve druhé části sóla. (Tuším, že jsem něco obdobného psal i v recenzi na poslední GOLDEN RESURRECTION … že by chyba nebyla jen u skladatelského potenciálu Christiana Liljegrena?)
Doteď tedy videoklip. Jedna nepovedená píseň ještě automaticky nedělá špatné album, že? To je samozřejmě pravda, kdyby tomu tak skutečně bylo. V tuto chvíli jsem nucen konstatovat, že Tommy již definitivně ztratil jakýkoli odstup od své vlastní tvorby, a ani u sebe evidentně nemá někoho svéprávného, kdo by mu řekl něco ve stylu: „Hele Toumy, ty fakt neslyšíš, jak to hnusně zní, a jak se pořád, čím dál víc, opakuješ?“
Jakožto aktivní muzikant vím, že při tvorbě muziky musí člověk neustále vymýšlet, zkoušet, následně tvrdě vyselektovat to, co vymyslel (resp. co ho napadlo), svoje nápady dát k poslechu lidem, jejichž názor na věc by, a tím i na celý výsledek, mohl být relevantní (co třeba začít u členů vlastní kapely?). Z této placky mám pocit, že se nic podobného neodehrálo, principál jen polepil svoje dřívější nápady dohromady, sám to celé natočil a nazpíval (aneb nepřišlo vám aspoň trošku divné, že loni ve všech vyšlých studiových reportech na desku „Welcome To The Theater“ byl ve všech videích jen sám onen blonďatý Boss? Jako by ani žádná kapela okolo něj ani neexistovala...) a následně „Kucí, todle se teď naučte.“
Jistě jste již pochopili, že se celá tato kritika netýká jen zmiňované písně, ale celého alba, které je skutečně velmi slabé, suverénně nejhorší, které kdy pod hlavičkou REINXEED vyšlo na povrch tohoto světa a další hřebík do rakve, honosně se zevoucí „Zde leží Tommy, the Speed master“. (Pamatuji dobu, kdy se o této kapele mluvilo jako o nástupcích SONATY ARCTICY … kdeže ty loňské sněhy jsou!).
Povinnost recenzentská mi však velí najít i zde pozitiva … dobře, něco by se najít dalo. Třetí píseň s názvem „The Journey Home“. Ta nás vrací svojí melodickou, místy dětskou hravostí zpět k prvním třem deskám (zkrátka se dobře poslouchá). Také technické provedení nahrávky je zcela v pořádku, muzikanti své nástroje ovládají mistrně, zrovna tak Tommy své hlasivky, to ale je věc, se kterou se po tolika vydaných albech snad počítá tak nějak automaticky. Toť bohužel vše.
Další věcí, v dnešní době pro již tolik let hrající kapelu neodpustitelnou, je produkce. Takto zprzněný a nedotažený zvuk by mělo power metalové božstvo sankcionovat trestem Sisyfovským! Nechutně „pucavý“ zvuk kopáků, zbytečně nízké distortiony a přetažené středy u kytar, prakticky absentující basa, slizce znějící, a již mnohokráte (a to zdaleka nejen na našem webu) kritizované klávesy, tuctový, snad až místy „unavený“ vokál, zdaleka postrádající kule z desek minulých … no a o „nápadech“, z nichž jsou písně slepeny, zde řeč již byla.
Poměrně vtipně a kuriózně zde působí bonusové skladby, remaky dvou písní, které zdobily debutové a druhé album. U nich je totiž nejvíce patrný Tommyho totální kompoziční propad. Písně jsou svižné a líbivé, a i když jim dřívější kabátek slušel více, člověk se při jejich poslechu rád ponoří do příjemné nostalgie a vzpomene, jak si tehdy říkal: „Jó, tito jednou budou hodně dobří a jistě zalepí tu speedovou díru po Sonátě. Až si najdou vlastní ksicht, a hlavně až bude někdo, kdo jim udělá fakt pořádnej zvuk, bude to to bomba…“ Ale kdeže :-(
Pojďme na verdikt – ve všech myslitelných směrech špatné a nedotažené album, nulová (no, přiznejme realitu – spíš mínusová) invence, katastrofální zvuk. Z kapely, jež mohla etablovat nejvyšší příčky, se stal nudný, vyčpělý one-man band, stojící na bezpochyby zcela nekritickém postoji svého komponisty vůči veškerým vlastním nápadům.
Toto hodnocení mě mrzí víc, než si možná myslíte, ale nemůžu jinak… Za hudební, tisíckrát omletý (zdaleka nejen Tommym), vyčpělý brak, společně se zvukem, bohužel nemůžu dát jinak. Dva z lásky za to, jaké byly předchozí desky, a ten jeden za onu zmiňovanou píseň.
|
