Hudba, která působí nenápadně a která mě ničím nemůže ohromit. To byla první věta, kterou jsem v souvislosti s formací Heretic’s Dream v duchu vyslovil. Jenže na první dojmy jsem už v minulosti několikrát doplatil. Naposled to bylo třeba při poslechu francouzských Asylum Pyre, kteří, podobně jako tito Italové, sází na ženský zpěv. I když tyto dvě kapely od sebe rozeznáte okamžitě, mají toho hodně společného. Kromě onoho pocitu nevýraznosti při prvních posleších je nemůžete pevně zařadit do jednoho subžánru, aniž byste opomenuly ostatní vlivy.
Dát Heretic’s Dream nálepku gothic metal, a nic víc k tomu nedodat, by byla obrovská chyba. Křehký vokál Francescy di Ventura sice posluchače vybízí ke srovnání s kapelami jako Lacuna Coil či třeba Evanescence, zařadit je bezmyšlenkovitě mezi ně však prostě nejde. Kapela si totiž poměrně odvážně zahrává s progem, thrashem nebo klasickým heavymetalem. Hudba je proto na několika místech daleko ostřejší, dravější a možná i trochu komplikovanější. Heretic’s Dream tak nabízejí posluchačům zajímavý kompromis mezi metalovou agresí a jakousi (popovou) líbivostí. Je sice pravda, že vás tento přístup může zpočátku odrazovat, po delším času však tato „míchanice“ začne dávat smysl a desku si nakonec můžete i docela oblíbit.
Typickým příkladem je hned první skladba „Outcasted“, kde se thrashové riffy dostávají do konfrontace s jemným hlasem zpěvačky. Mimo jiné se dočkáme i několika změn v tempu, celé písni však dominuje silný refrén. Podobně to funguje i v písních „Chains of Blood“ či „Dream’s Falling“. Zde mají Heretic's Dream určitě největší sílu. Jsou nepředvídatelní, tvrdí a hlavně neskutečně osobití! Za to možná můžou vděčit i hojnému seznamu hostů. Na materiálu se totiž podíleli kytaristé Steve Volta (Pino Scotto), Gabriele Bellini (Pulse-R) a Pier Gonella (Necrodeath), zpěvák a kytarista Marco Pastorino (Secret Sphere), vokalista Terence Holler (Eldritch) a klávesista Gabriele Caselli (Eldritch) .
Škoda, že mě tyto pozitivní pocity neprovází celým albem. Kapela jakoby své největší zbraně vytasila jen u některých vybraných skladeb a u ostatních se zbytečně snažila o změnu, která vlastně není ani potřeba. Řeč je například o baladách „Believing in You" a „The Broken Silence", které usilují o navození zcela jiné atmosféry, než předešlé kompozice. Celkový dojem také trochu kazí fakt, že deska má trochu sestupnou tendenci. Zkrátka jí chybí určitá komplexnost, která by posluchači zaručila, že se bude bavit u všech jedenácti skladeb.
„Walk The Time“ přesto považuji za nadprůměrné dílo, které v sobě skrývá velký potenciál. Chce to jen trochu více pozornosti a trpělivosti.
|
