Když před dvěma lety vydali gotici Leaves‘ Eyes album „Meredead“, neskutečně mě tím potěšili. Kouzelná hudba plná krásných melodií ve mně totiž ještě teď vzbuzuje mnoho emocí. Nyní máme před sebou jejich pátou desku, s níž se kapela snaží potvrdit svou pozici a možná se i někam posunout. Ty, kteří počítali, že se nový materiál ponese v duchu svého předchůdce, musím vyvést z omylu. Aktuální skladby se bohužel drží notoricky známých postupů, které jsme mohli slyšet v minulosti nespočetněkrát u více žánrových kolegů. A je to škoda …
Neznamená to však, že byste „Symphonies of the Night“ měli hned zavrhnout. Leaves‘ Eyes jsou přece jenom ostřílení muzikanti, kteří se ve svém oboru umí pohybovat. Je tedy dost možné, že vás toto album neurazí, ba si ho možná i oblíbíte. Vždyť ona je to stále velmi líbivá (ač místy i vlezlá) hudba, o kterou je evidentně zájem. Nesmíte ale čekat nic nového nebo dosud neslyšeného. Norové nám zde „jen“ předkládají starý známý gothic metal v klasickém modelu „kráska a zvíře“. Nutno ale říct, že to se jim daří na velmi dobré úrovni (i když asi ne na té nejvyšší).
Vzorným příkladem je hned úvodní píseň „Hell to the Heavens“, kde se křehký vokál Liv Kristine střídá s growlem jejího manžela Alexandra Krulla. K tomu si připočtěme pompézní atmosféru, nápadné klávesy a tvrdé kytary, přidáme trochu folklóru a máme tu Leaves‘ Eyes v podobě, kterou u nich už moc dobře známe. V podobných kolejích pokračují i skladby jako „Maid of Lorraine“ či „Hymn to the Lone Sands“. Soudě dle tohoto přístupu se kapela nechtěla zbytečně hnát za experimenty a prostě vsadila na jistotu. Pro koncertní účely ideální, výraznější umělecký posun však nečekejte. Nikoho taky nemůže překvapit ani ona typická kýčovitost, která je s jejich tvorbou spojena už od samotného počátku. Třeba taková „Saint Cecelia“ je „doják“ jako blázen.
Jestli je však tato sázka na již osvědčené metody správnou volbou, to už nechám na vás. Bezpochyby se však musím zmínit o nejvýraznějším prvku na albu, a to je samozřejmě charakteristicky jemný hlas Liv Kristine. Ta lehkost, která z ní čiší (alespoň na studiových nahrávkách), je totiž skutečně okouzlující. Troufnu si však tvrdit, že jí sluší spíše lyričtější a pomalejší kousky (čehož jsme si mohli všimnout na minulém počinu.) Pochvalu si také zaslouží oba kytaristé, kteří svůj nemalý prostor plně využili výraznou a velmi dravou hrou.
„Symphonies of the Night“ je zkrátka další z mnoha desek. Nebude sice vyčnívat, ale určitě se ani neztratí.
|
