Do euforie mělo všechno rozhodně daleko, ale stav bezradnosti byl, zdá se aspoň na chvilku, zažehnán. Bylo jen pár měsíců poté, co vyšlo „Shrinking Violet“ a sestava, která desku natočila, byla už minulostí. První, ještě před vydáním alba, zmizel basista Johnny Crypt, když na obalu desky místo něho figuruje Chuck Garric (jinak hráč od Alice Coopera), brzy se poroučel i zpěvák Jizzy Pearl. Dodnes si vzpomínám na dobový rozhovor s rockovým guru Johnem Kalonderem, který komentoval tehdejší vývoj rockové scény, kdy tvrdil, že po nástupu Hammerfall a všeobecném revivalu klasického heavy metalu dojde na návrat klasické hard rockové, či glam rockové hudby. Možná to bylo jen jeho zbožné přání, ovšem v průběhu několika měsíců se objevila klasicky znějící desky Dokken, Ratt, Def Leppard a Great White. Na tahu proto byli i L.A. Guns. Tracii nemusel být ani takový koumák, aby přišel na to, že bez zpěváka Phila Lewise to nikdy nemohou být ti praví L.A. Guns. Proto koncem roku došlo k reunionu té nejklasičtější sestavy losangeleských pistolníků.
Tento comeback se ukázal krátkodobým pro basistu Kellyho Nickelse, který nesdílel stejné nadšení jako zbylá čtveřice a brzy kapelu opustil. Místo něho se na scéně objevil do té doby naprosto neznámý basista, říkající si Muddy (vlastním jménem Mark Dutton) a přípravy comebackového alba mohly začít. Začala mediální masáž. Na promofotkách se o deset let starší Guns a Lewis objímali jako největší kámoši, kteří spolu každý pátek chodí chlastat a plácají se po ramenou. O obligátních řečech o zakopaných válečných sekyrkách ani nemluvě. První trhliny se objevily velice brzy, když se doprovodný kytarista Mick Cripps nakonec procesu nahrávání účastnil pouze jako hráč na klávesové nástroje.
Jak by se nechalo očekávat, „Man In The Moon“ se nese ve znamení návratu ke tradičnějšímu zvuku. Ovšem z dnešního pohledu je jasné, že členové nechtěli, ale vlastně ani nemohli, vývoj hudební scény devadesátých let přehlížet. Proto hned úvodní „Man In The Moon“ stojí na riffu, který by v osmdesátých letech těžko kapela napsala a sekaný refrén může, tedy s větší dávkou fantazie, působit, jako kdyby jej měl Tracii v zásobě od nahrávání „American Hardcore“. Samozřejmě Lewisův typický hlas dává desce odér těch klasických L.A. Guns. K těm se hodně blíží i dvojka „Beautiful“, ovšem úvodní kytarová figura je jakoby trochu nasáklá depresí pohasínající alternativní a postgrungeové scény. Přesto obě skladby jsou jistými tahouny desky, což se nedá říct o některých bezradných momentech jako je „Good Thing“ nebo nepovedené frackovité funky „Out Of Sight“.
Ono v podstatě s celým albem je to jako na houpačce. V jednu chvíli pistolníci dokáží napsat neskutečně silnou skladbu, jako třeba „Spider´s Web“ s jedním z nejlepších kytarových riffů, jaký kdy Guns složil nebo „Scream“ plnou nespoutané energie, ale na druhou stranu přijdou s totálně prázdnou, i když rychlopalnou skladbou „Fast Talkin´ Dream Dealer“, která jen zmateně cituje a přežvykuje staré nápady. Za pozornost stojí rozhodně i dramatická polobalada „Don´t Call Me Crazy“, která se dotýká těch nejsilnějších momentů minulosti.
„Man In The Moon“ mělo být návratem L.A. Guns v plné síle. Z mnoha důvodů se tak úplně nestalo. Samozřejmě obrovským kladem desky je fakt, že zní jako skuteční L.A. Guns, ovšem zase jí trochu ublížila produkce Gilbyho Clarkea a některá hluchá místa. Ani kapela i přes proklamované řeči v tisku, nebyla až tak úplně v pohodě. Cripps se hned po vydání pakoval a v kapele se zase roztočila personální rošáda. Některé koncerty odehrál Brent Muscat (tehdy Faster Pussycat, dnes Sin City Sinners), některé Keff Ratcliffe (Pretty Boy Floyd), jindy pro změnu chyběl Tracii, který na čas zastoupil C.C. DeVillea v Poison. Zmizel i Muddy, který svůj osud později spojil s Chrisem Robinsonem z Black Crowes. Reunion prostě nedopadl úplně podle představ.
|
