Jak jsme mohli do této doby vidět, je historie L.A. Guns plná paradoxů. Jen proto, že jedním z prvních zpěváků byl Axl Rose. Jen proto, že reinkarnaci L.A. Guns založil kytarista Tracii Guns jako trucpodnik poté, co se s Rosem nepohodl krátce po založení Guns n´Roses. Jen proto, že v polovině devadesátých let experimenty kapely ztratila svou identitu a jen proto, že po mediálně propíraném reunionu kolem alba „Man In The Moon“ byla klasická sestava zase v troskách a z L.A. Guns se stala čtveřice. S tím, že Tracii jevil zaječí úmysly poté, co s Nikkim Sixxem (Mötley Crüe) začal spřádal plány na založení nové kapely (ve které měl původně paradoxně hrát Gunsův nástupce u Guns n´Roses Slash). Nezměrná ega členů kapely (ostatně jako všech muzikantů hollywoodské hairmetalové líhně) se musela sklonit před brutálně klesajícími prodeji alb v porovnání se zlatými lety Sunset Boulevardu.
Možná proto reunion L.A. Guns na přelomu tisíciletí nevyšel asi tak, jak si členové a nahrávací společnost představovala. Uběhl ovšem sotva rok od vydání „Man In The Moon“ a firma Spitfire znovu hlásila nové album L.A. Guns. Bez kytaristy a posléze klávesisty Micka Crippse a basisty Muddyho, zato s basovou posilou Adamem Hamiltonem. „Tohle je naše pravé comebackové album. Oživování mrtvoly,“ kasal se v tisku Tracii Guns s narážkou na název desky. Tentokrát jeho slova ale nevyšla naprázdno, jako už několikrát předtím. „Waking The Dead“ je totiž přesně tím albem, které bysme si po létech zmateností přáli od L.A. Guns slyšet a je trochu reparátem za zmatenější a nevýrazné „Man In The Moon“, u kterého člověk byl v euforii především z toho, že znovu slyší zpěv Phila Lewise ve spojení s Gunsovou kytarou. Se skladbami to tenkrát bylo horší.
Nutno ovšem podotknout, že neodolatelný spirit rozpálené ulice ve West Hollywoodu a sebezničující prvek, který člověk znal především z debutu L.A. Guns se už nikdy nepodařilo znovu vyvolat, i když „Waking The Dead“ k němu má docela blízko. Ale co naplat, v té době byla kapela už více hard rock než street rock. To jasně ukazuje i úvodní „Don´t Look At Me That Way“, která působí spíše jako kdyby vypadla z nahrávání „Man In The Moon“. Jistě, i když jen v nepatrných náznacích je z ní cítit deprese devadesátých let a refrén nemá ani náhodou takovou razanci jako „S.E.X. Action“, „One More Reason“ nebo „Rip And Tear“. I dvojka „Ok, Let´s Roll“ působí trochu jako šitá horkou jehlou, ovšem nepostrádá energii, což je nejhlavnější hledisko pro to, abychom ji ihned nesmetli ze stolu.
To titulní „Waking The Dead“ je už o něčem jiném. Kytary jsou pořádně přitvrzené, při detailním pátrání můžete objevit i dozvuky desky „American Hardcore“ a Lewis zní v refrénu tak tvrdě, jako snad nikdy předtím ani potom. Což je ovšem práce Gunse, protože ten vždycky tíhnul k té tvrdší, temnější muzice. Jízda pokračuje i s „Revolution“, kde Tracii vyšije jednoduchou, ale o to více funkční kytarovou figuru a kapela má ostře našlápnuto. Jasný návrat k tvrdým kořenům, kdy se chlastala právě ukradená kořalka za rohem botelu, aby si sotva zletilí mládenci v dávno nečištěných kožených kalhotách a orvaném křiváku dodali odvahy, než půjdou za děvkou, kterou si právě vyhlédli. „Revolution“ je jedna z mála skladeb „těch nových“ L.A. Guns, která přesně definuje podstatu této kapely.
A pak přijde „The Ballad“. Podle názvu už je jasné, o co se bude jednat. Možná může evokovat spojitost s legendární „The Ballad Of Jayne“ z „Cocked And Loaded“, ale věřte tomu, že TOHLE je ta nejlepší pomalá věc, kterou kdy parta kolem Lewise a Gunse nahrála. Textově opět žádné „baby I love you“, ale jen tvrdá výpověď o vzletech a pádech. Trochu protipól tvoří pak „Frequency“, které zbytečně padá řetěz, o něco lepší a divočejší „Psychopatic Eyes“ a opět trochu tuctovější „Hellraiser Ball“.
Konec je ovšem famózní. Obě závěrečné skladby, jak „Lost In The City Of Angels“, tak „Don´t You Cry“ zase kapele vrací její původní esprit. S tvrdým, moderním zvukem a původním šarmem. V dobových recenzích se psalo o tom (dávno před vydáním „Chinese Democracy“), že skalní příznivci Guns n´Roses by chtěli slyšet přesně takový typ skladeb na příští desce svých oblíbenců…
„Waking The Dead“ můžeme s mírným, ale opravdu, opravdu mírným (že pane, exprezidente…) přimhouřením oka zařadit ke klasické první trojce desek L.A. Guns. Velký podíl na tom má i slovutný producent Andy Johns (mj. Humble Pie, Free, Cinderella, House Of Lords, Van Halen, Joe Satriani, Buckcherry, Chickenfoot a řada dalších), který odvedl mnohem větší kus práce, než Gilby Clarke na předchozí desce. Ovšem po „Waking The Dead“ se ze sestavy pakoval Tracii Guns, který, jak jsme zmínili v úvodu založil s Nikkim Sixxem projekt Brides Of Destruction, aby se pak s legendárním basistou Mötley Crüe nerozešel zrovna v dobrém. Kapela si našla náhradu v podobě Staceyho Bladese (ex-Roxx Gang), kterého poprvé vyzkoušela na sbírce coverů „Rips The Covers Off“, která v našem seriálu ale bude, kvůli absenci autorské tvorby, chybět.
|
