Rok 2013 máme zdárně za sebou a po kulturní stránce ho sám za sebe můžu jedině chválit. Po stránce nových hudebních alb jej však musím považovat za méně úrodný. Zajímavější pro mě bylo Léta Páně 2012 a podle všeho to vypadá, že i ten letošní bude velmi chutný. Tak nebo tak, loni vyšlo mnoho zajímavých desek a já vám chci nabídnout desítku z nich. Protože si netroufám vyrukovat s výběrem toho nejlepšího, nabídnu vám deset kousků, které mi za minulých dvanáct měsíců nejvíce utkvělo v hlavě. Let´s rock.

Stone Sour – House of Gold & Bones, Part 2
Už první část "Domu ze zlata a kostí" byla vynikající hudební zážitek a napovídala, že se jedná o nejpovedenější kousek kapely. S dvojkou Stone Sour opět ukázali svou muzikantskou sílu, cit pro melodiku a emoce. Nejen pro odlišné hudební zabarvení než předchozí placka jsem si druhou část zamiloval (a doteď nevím, kterou mám raději). Taky pro celkové pojetí konceptu: textové, hudební, dvě desky oddělené cca půl rokem čekání, obaly, z nichž lze složit jednoduchý efektní domek a v neposlední řadě komiks jako třešnička na dortu. Nejlepší písně: „Do Me a Favor“, „The Conflagration“, „The Peckinpah“.

Dreamshade – The Gift of Life
Švýcarská parta Dreamshade provedla výměnu zpěváka (tuším, že z důvodu studia) a Kevinův vokál zcela proměnil projev kapely. S „The Gift of Life“ se objevila melodeathová sestava, která koketuje s američtějším metalcorem. Celou desku prostupuje klavír, což songům dává ještě punc navíc. Melodie s čistým vokálem a texty vycházejí z každodenního života, čímž dosahují slušné citové síly i autentičnosti. Na desce je cítit silný potenciál, aby se kapela (pokud půjde touto cestou) stala jednou z významnějších sestav starého kontinentu v rámci nastupující generace. Navíc se skladba „The Consumed Future“ pro mě stala jednoznačně nejlepším songem roku. Nejlepší písně: „Photographs“, „Your Voice“, „The Consumed Future“.

Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven, Part. 1-2
Five Finger Death Punch patří k těm, které si podle zvuku nespletete a jejich songy nejsou jako přes kopírák. Jestli se tahle stoupající hvězda z USA inspirovala v koncepci dvou alb u kolegů Stone Sour nevím, a je to naprosto vedlejší. Dvojitá dávka písní ukazuje, že FFDP si své místo na výsluní jednoznačně zaslouží a je jedno, zda to bereme z pohledu Ivanova hlasu, jeho textařské vytříbenosti, Zoltanových a Jasonových riffů nebo kombinace všeho. Ke všemu i řazení skladeb nebije do očí a rozložená bilance tvrdých a pomalejších skladeb člověka baví i při x-tém poslechu. Kritici okolního světa a hlavně amerického systému si vzali na pomoc i několik kolegů, nikoho menšího než Roba Halforda či Maxe Cavaleru. Nutno ale dodat, že druhá část mírně ztrácí ze síly té první. Nejlepší písně: „Lift Me Up“, „Wrong Side of Heaven“, „M.I.N.E.“ z první části a „Here To Die“, „Battle Born“ a „A Day In My Life“ z té druhé.

Ghost B.C. – Infestissuman
O Ghost se v poslední době začalo hodně mluvit a tak jsem na jejich tvorbu musel nevyhnutelně narazit. Zaplaťďábel za to! Ghost jsou jako výjev ze samotného pekla. Psychedelií naplněný rock, obohacen hlasem Papa Emerita, který ze svého postu přímo káže. Pokud chcete vidět jinjan v realitě, pak vedle sebe postavte papeže Františka s kardinály a Papa Emerita s Ghost. Desku „Infestissuman“ lze těžko popisovat strohými slovy recenzenta, protože bych tím dehonestoval její kouzlo. Raději vám doporučím tři nejlepší písně: „Secular Haze“, „Ghuleh Zombie Queen“, „Monstrance Clock“.

Asking Alexandria – From Death To Destiny
Asking Alexandria jsem si už před pár lety pasoval na krále moderního metalcoru. Tehdy nebylo moc mladých kapel, které do metalu nestoudně nacpaly elektronickou hudbu a přitom zdánlivá nekomplexnost dávala dobrý hudební smysl. Od té doby se ale vyrojilo mnoho podobných sestav, které ustrnuly. To není případ vystřízlivělého zpěváka Dannyho Worsnopa, který po detoxikaci stvořil se zbytkem kapely desku, jež se mílovými kroky vzdaluje počátkům a nabízí rockověji zabarvené songy s citelnou sebereflexí minulosti, což kapele skutečně sluší. Pokud budou pokračovat tímto směrem (a Danny nesklouzne na rozcestí jako třeba Head Welch), tak se máme ještě na co těšit. Nejlepší písně: „Don´t Pray For Me“, „The Death of Me“, „The Road“.

Black Sabbath – 13
Nejsem si jist, zda má cenu příliš vysvětlovat tuto volbu. Staří dobří Black Sabbath jsou zpět. Sice mnoho lidí tvrdí, že deska nezní jako staří Sabbathi, ale to už je věc názoru. Otci Zakladatelé po dlouhých letech přišli s albem, kterým opět mladým ukázali, jak se to má dělat. Klouby pořád drží, Iommiho zbytky prstů pořád čarují, Ozzy je nesmrtelný a Butler neztrácí jiskru. Nejlepší písně: „God Is Dead?“, „Zeitgeist“, „Dear Father“.

Wolfheart – Winterborn
Nebudu tvrdit, že má volba není důsledkem zalíbení v tvorbě Saukkonena. Dlouhé měsíce po rozpuštění jeho předchozích projektů jsem netrpělivě čekal, než tento Fin přišel s novým sólovým projektem. Do Wolfheart se promítly veškeré předchozí hudební vize a vykrystalizovaly v temně zabarveném death metalu, atakujícím epičnost a obrazy severských zasněžených krajů. Kytarové podpisy Saukkonena doplňuje sólová hra Mikka Lammassariho a tvoří skvělé duo, jenž nabízí pro mé uši skutečný eargasm. Nejlepší písně: „The Hunt“, „Routa Pt.2“, „Ghost of Karelia“.

Dark Gamballe – Zatím dobrý
Zabrusme do domácích vod a navštivme vyškovskou stálici. Pánové opět naservírovali svůj nekonveční crossover v příjemné podobě a Desedovy texty jsou skutečným piedestalem češtiny. Přes všechny kvality se však kapela pořád netěší většímu zájmu, ale možná je to dobře (našim „velkým“ produkcím vskutku nelze věřit). I když název desky je zdánlivě poraženecký, opak je pravdou, čemuž budiž důkazem tvorba na nové nahrávce. Nejlepší písně: „Vagóny“, „Ostrý“, „Netopýr“.

Gabriela Gunčíková – Celkem jiná
Přiznávám, že i pro mě je překvapením volba Gabrieliny desky. Hned vysvětlím proč. Už během soutěže bylo jisté, že Gabča má v sobě skrytý poklad. Pak ale přišla sprcha po debutové desce (důkaz o kvalitách „velkých“ produkcí). Na „Celkem jiná“ už název napovídá, že konečně šla svou cestou; a ta se jednoznačně vyplatila. Férový rock, bez záludností mířených čistě na kvantitu, se odráží v poloze zpěvačky, která zní zcela uvolněně a důvěryhodně. Proto skepse z „televizního“ alba budiž zapomenuta a „Celkem jiná“ budiž považováno za upřímný debut. Co bude dál jest ve hvězdách. Nejlepší písně: „Černý anděl“, „Časy jsou zlé“, „Nech si ránu poslední“.

Mean Messiah – Hell
Sólo projekt přinášející na domácí scénu záchvěv industriálního šílenství s death metalovou smrští. Můžeme se bavit o tom, že některé party jsou podobné tomu či onomu. Ale spíš se bavme o tom, že Dan Friml přišel s nahrávkou, do níž vložil své dlouholeté zkušenosti muzikanta a na místní poměry stvořil originální stvůru. V době, kdy jsem psal s Danem rozhovor, bylo Mean Messiah stále dílem jednoho. Naštěstí se ale ke mně donesla zpráva, že už se jedná o regulérní těleso a tak snad brzy na vlastní uši a zraky poznáte, o čem mluvím. Nejlepší písně: „King Pathetic“, „The Last Ride (I´m Your Light, Pt. 1)“, „The End (I´m Your Light, Pt. 2)

To byla moje desítka alb za rok 2013. Nepochybuji, že někteří nebudou souhlasit, ale snad se najdou i tací, kteří najdou ve výběru nějaké zalíbení=o) Než však svou bilanci úplně uzavřu, chtěl bych ještě říct pár věcí.

Zklamání:
Obecně mě opět velmi zklamalo lidské pokolení v mnoha směrech, ale s povahou člověka v dnešním světě jedinec bohužel asi moc nezmůže, a tak zůstanu u hudby. Největší dardou byl patrně Lars Ulrich, kterého asi nikdo a nic nezastaví. Díky článkům, kde se stkvěly jeho výroky na adresu hudebního průmyslu nebo budoucí tvorby, jsem se očima nejednou podíval do nebe a poslední ranou z milosti byl jím vlastnoručně podepsaný stroj na kávu. No raději nic. Bohužel nás taky loni opustilo zase mnoho významných osobností, což mě vždy hodně bolí; žel jich bylo loni tolik, že jmenovat jen některé bych vůči dalším považoval za neuctivé. Nicméně všem ze srdce děkuji za jejich díla a přeji jim příjemné chvíle v nebi, kde museli rozšířit už tak úctyhodnou řadu skvělých jedinců. Alespoň budou všichni v dobré společnosti. Poslední smutnou věcí byly zprávy o ukončení činnosti kapel jako The Clawfinger a God Forbid. Je to velká škoda, nicméně pokud členové neviděli jinou možnost, mají na to svaté právo a já jim přeji jen to nejlepší.

Radost:
Kulturní záležitosti roku 2013 pro mne vyvrcholily koncertem Stone Sour. Bohužel byl jen jeden a v obvyklé délce. Nicméně do smrti mi v srdci a paměti zůstane neskutečná atmosféra a situace typu, kdy jsme si dovolili bučet na Coreyho Taylora, když oznamoval poslední song (nezapomenutelné). Velkou radost mi také přinesl začátek loňského roku v rámci kauzy Blythe. Vím, že je to dost kontroverzní záležitost, ale jsem rád za to, jak se k celé věci postavil a staví dodnes. Je mi taktéž jasné, že celá věc ještě bude mít dohru v budoucnu. Snad k nám dojde i vydaný dokument, kde se Danielovi dostalo prostoru, který si zaslouží. RIP.

Objevy:
Na úplný konec už jen naťuknu několik hudebních těles, na které jsem během loňska narazil a zůstal u nich.
Anneke van Giersbergen
Už dlouho tuto zpěvačku považuji za královnu všech rockových zpěvaček a důvod, proč se „female fronted“ kapel v Holandsku začalo tolik rodit. Díky loňské hodně kvalitní desce Drive jsem konečně dospěl do bodu, kdy jsem její diskografii začal pozpátku sledovat, jak v sólo kariéře, tak spolu s The Gathering.

Pearl Jam
Až se skoro stydím, ale je to tak. Grungová scéna se mi dlouho vyhýbala (a do jisté míry vyhýbá dodnes), a to hlavně díky Nirváně, jejíž skladby x-krát za den v rádiu mi začaly lézt na nervy (ale tím neshazuji její vliv). Pearl Jam se mi ale díky melancholii Eddieho vryli silně do kůže a stejně jako v případě Anneke, teprve loni jsem bádal zpátky v čase skrze jejich diskografii.

Imagine Dragons
Na tuhle indie rockovou partu jsem narazil díky live přenosu z posledního Rock am Ringu. I když nemají daleko do mainstreamu, pořád mají v sobě hodně originality a zajímavosti. Hlavně díky stavění skladeb především na perkusích a lidsky zabarvených textech.

Conception
Chybí mi Roy Khan v řadách Kamelot. Moc. A bylo mi velmi nepříjemně, když jsem na youtubu narazil na video, kde Roy (již po odchodu z kapely) zpívá na nějaké svatbě. Proto jsem si chtěl napravit myšlenky za pomoci jeho kapely před Kamelot, progresivní power metalovou sestavou Conception. Roy v plné síle. Přeji mu, aby se co nejdříve dostal opět do bodu, kdy bude v pořádku a v životě šťastný.

Infected Rain
Moldavská sestava se má letos objevit na FajtFestu, díky čemuž jsem musel tamější "vývozní materiál" ochutnat. A jak moc příjemná je to záležitost. Krásná žena v popředí s brutálním growlem, který v mžiku mění za lahodný čistý vokál, jenž sem tam připomíná i Sandru Nasic. Drsné kytarové riffy a nu-metal par excellence je vskutku bombou, která je pro mě loňským objevem číslo jedna.

Toť pro loňský rok vše. Stay metal \m/