Němečtí Primal Fear jsou již mnoho let považováni za heavy metalovou jistotu. Precizní hudební a vokální výkony a slušná várka hitů, které musí potěšit každého milovníka melodického metalu. Kapela navíc v pravidelných intervalech servíruje studiové desky a její koncerty v rámci žánru patří k těm nejlepším.
Pozorní posluchači se však již několik let shodují nad tím, že se kapela bohužel nikam nevyvíjí a každá nová placka je tak pouze variací na alba "Angel In Black", "Jaws Of Death" atd.. Každá deska se dobře poslouchá, ale (až na občasné výjimky) je velmi složité rozeznat, zda posloucháte desku z roku 1998 či 2014 (tímto se omlouvám perfektní fošně "New Religion").
Kdo čeká mohutné rify, řezavý vokál a melodické refrény, tak si zajisté přijde na své. Je na tom však kapela skutečně tak špatně, že musí tak okatě vykrádat sama sebe? Namátkou si představte, že na koncertě za sebou uslyšíte skladby "Final Embrace", "Angel In Black", "Strike" či úvodku "King For A Day" z nové desky. Zajímalo by mě, za jak dlouho by posluchač zjistil, která skladba právě hraje.
První dvě skladby "King For A Day" a "Rebel Faction" ve vás bohužel nezanechají silný dojem. Jedna se o skvěle zahranou, nazpívanou a perfektním zvukem zahalenou vatu. Neobsahují téměř žádný zásadní moment či překvapení. Musím však přiznat, že v druhé zmiňované jsem žasl nad parádní prací bicích nástrojů.
Kvalita alba se výrazně zlepší se singlem "When Death Comes Knocking". Na ploše téměř sedmi minut se dočkáme skvělého hitu ve středním tempu, který dává nenuceně vzpomenout na "Fighting The Darkness" či "Seven Seals". Ovšem v tomto případě to Primal Fear dělají tak vypiplaně, že to vůbec nezní jako kopírka, ale spíše jako taková příjemná evoluce hitů minulých let.
Následující tři zářezy, jakými jsou valivá "Alive & On Fire", svižné "Delivering The Black" a "Road To Asylum" jsou bohužel další vatou, která na poslech nevadí, ale nemáte téměř žádný důvod se k nim vracet. Podobný osud potkal i "One Night In December", kde se na ploše více než devíti minut neodehrává téměř nic zásadního. Poprvé jsem už začínal hledat tlačítko pro přeskočení na další skladbu. Je to jen drasticky natahovaná klasická "primalfearovka", kterou jsem slyšel na dlouhou dobu jistě naposledy.
Osmá "Never Pray For Justice" vás bohužel také na zadek neposadí, ale alespoň potěší refrén, ve kterém vás melodická vyhrávka ve spojení s Scheepersovým zpěvem dokáže zlákat ke spokojenému pobrukování. Potěší i balada "Born With A Broken Heart", kterou považuji za velmi vydařenou, neboť Primal Fear nejsou zrovna mistři v pomalých záležitostech. Závěrečná "Inseminoid" je další typickou speedovou záležitostí, která by správně měla potěšit každého, kdo je tímto stylem odkojený. Bohužel však její podoba např. se skladbou "And There Was Silence" z minulé desky je zřejmá během prvních několika sekund a jen jí to strhává body.
To je vše, čtenáři. Primal Fear si pro rok 2014 připravili již mnohokrát uvařený čaj, který sice neztratil nic na své chuti, ale jeho exkluzivita už je na míle vzdálená tomu, co od kapely očekávám. Navíc mnohé momenty jsou tak okatě vykradeny z předešlých desek, že se na ně nedalo neupozornit.
V zásadě se dá říci, že kapela vydala své klasické album, které se poměrně dobře poslouchá, ale ničím nepřekvapí. Navíc si dovolím tvrdit, že mu tentokrát chybí nějaké zásadní hity, které se nacházely na každém albu (s výjimkou "Black Sun"), a které vás donutily k tomu, abyste přimhouřili očko nad jinak silnou metalovou rutinou. Skalní fanoušci, kteří tento handicap dokáží překousnout, se však mohou těšit na deset nových zářezů se skvělým zvukem a jako vždy dokonalým Ralfem Scheepersem, který je rok od roku lepší. Mně to však tentokrát nestačí.
|
