Když se to vezme kolem a kolem při zpětném pohledu, tak na Keel asi to nejzajímavější vždycky byl chomáč na blond odbarvených vlasů na hlavě kytaristy Marca Ferrariho. Jejich hudba i přes bezpochyby dobrý zpěv Rona Keela a kvalitní kytarovou práci Marca Ferrariho vždy postrádala něco specifického a nezachránil to ani fakt, že je pod svá křídla vzal Gene Simmons z Kiss. Přestože očekával platinové prodeje, ty se nedostavily a když se pak kapela v roce 2010 vrátila s nemastnou neslanou comebackovou deskou „Streets Of Rock n´Roll“, už to zajímalo málokoho.
Cesty Keela a Ferrariho se pak znovu rozešly. Rtuťovitý kytarista se stáhl do ústraní, ovšem Ron Keel se právě hlásí se svým sólovým debutem. Pro jeho potřeby oslovil staré známé, mezi které patří kytarista Frank Hannon z Tesly, bubeník Mike Vanderhule, který se podílel na poslední desce Y & T, Brent Muscat ze Sin City Sinners (ex-Faster Pussycat), Ronnie Mancuso, jenž dnes stojí po boku Jakea E. Lee v Red Dragon Cartel nebo pěvečtí kolegové Paul Shortino z King Kobra a Zachary Thorne z Raging Slab. Takováto sestava sice zaručuje jakousi kvalitu, ale rozhodně nezaručí to, jestli materiál bude neotřelý nebo se bude zase jednat o vykrádání vlastní, nijak platinové minulosti, jako v případě „Streets Of Rock n´Roll“.
Tentokrát ale Ron Keel zvolil dobrou taktiku. Už když své album pojmenoval „Metal Cowboy“, znělo to trochu svojsky. Tak pojal i svou hudbu. Nahrávka se totiž dá přesně v duchu alba popsat jako heavy metal zkřížený s country. Keel, jako výhradní autor hudby, absorboval vlivy amerického country a namontoval je na klasický heavy rock nebo heavy metal, chcete-li, a všechno pak zní jinak, než by člověk od Keela v jeho třiapadesáti letech čekal.
Svůj podíl na tom mají rozhodně i klasické country nástroje jako je steel kytara, klavír nebo dobro. Do nich se Keelovi povedlo zasadit výtečné rock n´rollové riffy jako v případě úvodní „Long Gone Bad“ nebo „Evil Wicked Mean & Nasty“, kde se o pořádný kytarový drive postaral Brent Muscat. A to pak Keelovi odpustíte i to, že v duetu s Paulem Shortinem „Singers, Hookers & Thieves“ zní spíše jako Jon Bon Jovi z období „Blaze Of Glory“.
Právě k této první sólové desce Bon Joviho má Keelův projekt nejblíže svou westernovou náladou. Trochu jsou tam slyšet i The Quireboys nebo Dogs D´Amour. Trochu ale na druhou stranu i Judas Priest. Všechno je zabaleno do poctivého rockového kabátku a působí to až nebývale svěže. A navíc se to skutečně dobře poslouchá. Tak dobře, že vás možná napadne, že ten starý čert Keel natočil možná nejlepší desku své kariéry.
|
