Tohle je příběh jak ze žurnálu. Čtveřice muzikantů z finských Helsinek založila v roce 1986 kapelu Stud. Kapele se v tamních podmínkách celkem dařilo (došlo třeba na účast ve finále soutěže Finland´s Rock Championship) a na konci osmdesátých let dospěli Stud až ke snaze nahrát desku. Díky rozdílným názorům s nahrávací společností však tato snaha nenašla svého naplnění. Rovné čtvrtstoletí od vzniku kapely se ta čtyřka, která Stud zakládala, potkala znovu. Tentokrát tu přípravu desky zbytečně neodkládala, a byť jim její nahrávání zabralo víc než rok a půl (a v této době dal kapele vale basák Pasi Hietanen), album „Out Of The Darkness“ je venku. A já říkám dobře tak, protože tahle deska vás spolehlivě a šmakózně teleportuje do osmdesátých let, do doby, kdy se maximálně dařilo klasickému hard and heavy , britské novometalové vlně, či (u Stud zastoupeného jen špetkou) glamovým cukrlátkům.
Nevím, co členové kapely dělali ta dlouhá léta, kdy byli Stud u ledu. Ale ta vyzrálost, nadhled, radost z hraní a uvolněnost (kde to všechno tak najednou nabrali?), které dýchají z každého jednoho songu, jsou úžasnou zbraní. Melodické nápady, kterými Stud nešetří, jsou vzletné, nadýchané, přirozeně chytlavé. Zajímavě zabarvený, civilní a přitom pružný hlas Ariho Toivanena vytrvale příjemně houpe a nikam se násilím necpe, v těch správných chvílích však umí i patřičně říznout, protáhnout se a dodat skladbám poutavou atmosféru. Ta největší zbraň v řadách Stud se jmenuje Mika Kansikas, který má na svědomí autorství všech skladeb, ale hlavně prohání šest strun a jeho hráčská neposednost dokáže i ty slabší kousky (bavíme se o trochu obyčejnější – ano, tvorba Stud je poměrně nekomplikovaná a v základu celkem snadno odhadnutelná - druhé půlce alba) na desce parádně nakopnout.
Těžko říct, jestli to kapele víc sluší v přímočarých refrénových vyřvávačkách – zkuste optimisticky natlakovaný energický titulní song (obsahující kromě výše zmíněných pozitiv taky velice čilou, pestrou a dynamickou rytmiku), elegantní šlapavku „Lovers In The Night“,
deklarující, že nezáleží na kabátu (dovedu si strašně snadno představit tenhle song nejen v tom klasickém rockovém provedení, ale i se španělkou, či mohutnou orchestrací a pořád tam je ta elementární přitažlivost), důležitá je melodie – v dobře vygradované
sentimentální baladě „Traveller“ (připomínat Mikovu hravost není kdovíjak potřeba) či v kombinaci obojího - závěrečné „Reach Out“
znovu pozvedá prapor díky poutavému spojení dramatické atmosféry a našlápnutě divokého finále.
Výčet kapel, jejichž esenci na desce můžete zachytit, by byl hodně dlouhý, dosaďte si ty, které jste měli z ranku hard-heavy v osmdesátkách hodně rádi, přidejte k tomu vlastní ksicht, nenucenost, pohodu, fajnové provedení a strašně snadno uvěřitelnou přirozenost. A z toho je jasné, že tahle deska prostě má svojí nezpochybnitelnou sílu.
|
