Ještě nedávno jsem měla pocit, jako kdyby byla postava Udo Dirkschneidera u nás lehce podceňovaná. To ale vyvrátil fakt, že se tu letos během jednoho turné se svými U.D.O. zastavil hned dvakrát, zlínský páteční koncert vyprodal a i pražské Meet Factory pěkně zaplnil, přesto, že show padla na čtvrtek.

S lítostí jsem přijala fakt, že na rozdíl od jeho podzimní štace, se v jeho doprvodou neobjeví moji oblíbení Švédové Bloodbound, ale němečtí kolegové Black Blitz. Tato trojice byla v Praze přijatá jak pozitivně, tak negativně. Můj osobní dojem z jejich show a prezentace jako takové, nepatřil bohužel zrovna mezi ty nejkladnější. O tom, že mladá kapela se nechala po hudební stránce inspirovat u AC/DC, se nedá pochybovat. Rozdíl ale je tak trochu v heavíkovém vokále zpěváka Thomase Bauera a semtam temnějších postupech u jediné kytary, kterou obsluhuje. Na kontě mají Black Blitz zatím dvě alba „Born To Rock“ a „Louder Than Thunder“ (které se mi líbí především grafickým provedením), u jejichž poslechu se popravdě bavím víc, než u show, kterou předvedli. Přesto se jim povedlo navodit atmosféru a fanoušky celkem příjemně naladit. Na druhou stranu v době, ve které žijeme, a jak nedávno prorokoval kolega Pepsi ve svém úvodníku, vracíme se ke kořenům, kapela má co nabídnout, jen musí trochu zapracovat na show samotné. Ani u začínajících kapel předskakujících velkým hvězdám totiž není třeba se držet zpět. Naopak – rozbalit všechny trumfy, co máte. Až se tohle Black Blitz naučí (ačkoliv podle videa ke skladbě „Drinking Dynamite“ by se zdálo, že už to zvládají, tak nevím, proč v Meet Factory trochu přibrzdili), ráda se na ně zajdu podívat znovu.

Na U.D.O. se ale pochopitelně těšili všichni mnohem více a tak na sebe naštěstí nenechali dlouho čekat. V poslední době v této kapele opět téměř nezůstal kámen na kameni a vyjma mazáka basáka Fittyho Wienholda, se vedle Uda objevují čím dál tím mladší tváře. Momentálně jde o dva kytaristy: Andreye Smirnova a Kasperiho Heikkinena, kterého si pamatuju z pekelného koncertu Gamma Ray ve Vltavské, kdy omdlívali fanoušci a málem i kapela samotná, a on tehdy zaskakovat za nemocného Henja. Volba těchto dvou nebyla z nejhorších a pánové show osvěžovali povedenými kytarovými sóly (kdy jsem opravdu litovala Fittyho, který asi 10 minut fidlal pár tónů). Ale bez předbíhání, Udo a jeho banda otevřeli setlist údernou „Steelhammer“ ze stejnojmenné desky z loňského roku. Ačkoliv z první půlky byla show zaměřená právě na ni (zazněly skladby jako „King Of Mean“, melodická a zpěvná „Cry Of A Nation“, „Metal Machine“, či „Never Cross My Way“) v druhé půlce setlistu pochopitelně došlo i na klasiky. „Future Land“, moji oblíbenou pecku „Heart Of Gold“ (u které se mi trochu zdálo, že kytara zněla jaksi zvláštně, ale nebudu hnidopich), nebo „They Want War“ z úplného začátku Udovy sólové kariéry. Z novinky nezazněla oblíbená „Basta Ya“, a kromě skladeb z poslední desky úplně chyběly pecky z desek od „Holy“ až po „Rev Raptor“ (na kterou nedám dopustit, takže mě to pochopitelně zamrzelo). „No Limits“ byla „nejnovějším“ ohlédnutím do minulosti, ale Udo se na tomto turné zjevně raději vracel hlouběji. V přídavcích neopomněl ani zavzpomínat na doby, kdy ještě dováděl s Accept a tak zaznělo „Metal Heart“, kdy si Smirnov úspěšně střihnul sólo „Pro Elišku“, „Balls To The Wall“, „I’m a Rebel“ a „Fast As A Shark“. Není velkým překvapením, že přes Udovu pestrou diskografii plnou skvělých skladeb, na tyto čtyři evergreeny fanoušci reagovali nejbouřlivěji.
Sečteno a podtrženo, klobouk dolů. Udo rozhodně nepatří do starého železa a pořád má co nabídnout. Jen škoda, že se v publiku neobjevilo větší zastoupení mojí generace, protože by alespoň viděli, jak má takový vynikající koncert vypadat. (Zjišťuji, že se poslední dobou s tímhle tvrzením opakuji, ale mám takový pocit, že kapely, co jsou na scéně už opravdu dlouho, ze sebe dokáží vymáčknout mnohem víc, než ty mladé.)