Skoro se tomu nechce věřit, že od poslední sólovky frontmana Helloween „Done By Mirrors“ uplynulo už celých 14 let. S původní sestavou jeho sólové kapely ale nemá to současné složení absolutně nic společného. Tentokrát si k sobě Andi ve svém současném bydlišti na Tenerife našel mladé talenty mezi 19 a 22 lety a je celkem jedno, že na desce v podstatě působí jenom jako nájemní hráči, protože celý skladatelský proces byl pouze na zpěvákových bedrech. Výsledkem je neskutečně pohodové rockové album, které atmosférou mnohem více připomíná sólovou prvotinu „Come In From the Rain“, než zachmuřenějšího a metalovějšího nástupce „Done By Mirrors“.
Zpěvák svou sólovku vypustil do světa stejný rok, jako vyšlo „Straight Out of Hell“ od Helloween, a tak se srovnání nevyhneme. Rozhodně nejde Andiho obvinit, že by jenom oprášil nějaký šuplíkový materiál. Z velké většiny jde o naprosto rozdílné skladby, než jaké by se daly uplatnit u dýní. Jedním z největších plusů je fakt, že si své pěvecké party napsal opravdu na míru. A jelikož dobře zná svoje vokální schopnosti, nepouštěl se do žádných velkých akcí a zvládl tak zpěv mnohem lépe, než v domovské kapele. Nepříjemného zbytečného ječení se ve větší míře dočkáme snad jen v „Must be Dreaming“. O zpěvákově schopnosti napsat silné hitové skladby pak není potřeba diskutovat, to za svou dlouhou kariéru už dávno dokázal. I tady najdeme nepřeberné množství chytlavých melodií a hitovek, nad které vyčuhují především „Blind“, „Who Am I“ a „Don´t Listen to the Radio“ (kde nás Andi trochu se zpožděním poučuje, že „Válka světů“ byla vymyšlená). Osobně jsem si také velice oblíbila uvolněnou „This Could Go On Forever“. Na albu také kvituji parádní zvuk a velmi dynamickou produkci, při které zřejmě hrála důležitou roli právě mladá krev kapele. Přesně takhle ostrou, dravou a krystalickou produkci bych si představovala na poslední desce Helloween.
Pokud bych hledala nějaké výhrady, tak by to v první řadě bylo k některým textům a tématice. Tahle sociální kritika mě ani trochu nebere, ale ve výsledku to naštestí nebylo tak rušivé, aby mi to zkazilo dojem z alba. Mezi slabší skladby bych pak započítala snad jen zmíněnou „Must be Dreaming“ a úvodní „Cock“, která má dost ostrý text, který si podle mě zpěvák mohl odpustit. Ani mu úplně nevěřím ty moderně-metalové prvky. Ve zbytku desky se ale drží toho, co mu jde nejlíp, takže lze negativa při poslechnu lehce přehlédnout.
Celkově nese deska Derisův jasný rukopis. Logicky tedy uslyšíme několik povědomých momentů, což ale ve výsledku nahrávku nijak nesráží. Rozhodující je tu atmosféra, která je pohodová skrz naskrz. Najdeme tu tvrdší riffové záležitosti i jemné melancholické kousky („EnAmoria“, „I Sing Myself Away“), takže není nouze ani o pestrost. Metalovou scénu to sice na kolena nesrazí, ale pokud chtěl Andi Deris vytvořit desku pro radost svojí a pro radost svých fanoušků, a zároveň dokázat, kolik talentu a nápadů v něm pořád vězí, povedlo se mu to perfektně.
|
