Nedělní večer vprostřed února se ve zlínském Masters of rock café podařil zasvětit velmi zajímavé trojici skupin, z nichž každá svým způsobem náleží ke špičce světového thrash metalu. V rámci svého evropského turné do jihomoravské Mekky metalu zavítala brazilská Sepultura, holandští Legion of the damned a arizonští Flotsam and Jetsam.

Přiznám se, že tento koncert měl pro mě osobně poněkud podivný nádech. Náhodou se totiž společně na jedno pódium postavily pro mě dvě naprosto kultovní kapely. Sepultura, kterou jsem kdysi nadevše obdivoval a jejíž skladba "Inner self" mě ve své době uhranula natolik, že to byla prakticky ona, která mě vůbec přivedla do vod tvrdého metalu, a Legion of the damned, které pro změnu nadmíru obdivuji dnes. Toto spojení osobních bývalých a současných favoritů, kteří odehráli své sety ihned po sobě, mi tak nabídlo zajímavou rekapitulaci vývoje mých předchozích metalových let a zároveň poskytlo možnost srovnání dnešní formy obou těchto metalových veličin. Samozřejmě zachování objektivity je v tomto případě poněkud náročnější, když současná podoba Sepultury v čele s Derrickem Greenem mi bohužel příliš nesedí. Ale zpět k nedělnímu večeru.

Že bude jeho atmosféra nejspíš hodně divoká, napovídala už dopředu avizovaná informace o beznadějném vyprodání této štace. Nelehkou úlohu zahřívače plného sálu na sebe vzala kanadská skupina Mortillery. Banda, řezající do strun svůj styl na pomezí thrashe a deathu, se úkolu zmocnila statečně. Zpestřením byla určitě přítomnost něžného pohlaví na pozicích basistky a především pak vokalistky. Cara McCutchen si vedla za mikrofonem vcelku solidně, svůj thrashový chropot občas zajímavě doplňovala vysokou tóninou.

Mortillery nicméně museli po chvíli své místo uvolnit, a to nikomu menšímu, než thrashové úderce z Arizony, legendě Flotsam and Jetsam. Tato kapela, která svého času předala ze svých řad Metallice basáka Jasona Newsteda, nikdy nějak nepatřila mezi mé stěžejní záležitosti, proto jsem spíš tak ze zvědavosti nahlédl, jak se této formaci naživo vůbec daří. A myslím, že fanoušci kapely mohli být spokojeni. Měli možnost si poslechnout například úvodní vypalovačku „Hammerhead“ z debutního alba „Doomsday for the deceiver“ či pomalou „Escape from within“ z následujícího „No place for disgrace“.

Američany posléze vystřídali Holanďané Legion of the damned. Squadra v čele s Mauricem Swinkelsem využila příležitosti představit především svou čerstvou novinku "Ravenous plague". Krátké intro a ihned do davu vypálili čtverku z tohoto alba „Mountain wolves under a crescent moon“. A již v roli předskokanů dokázali patřičně rozvášnit zlínské publikum. Bylo patrné, že nejsem ani zdaleka jediný, koho hudební postupy tohoto kvarteta naprosto berou. Ultratvrdé sekané thrashové melodie s výbornými sóly si ihned podmanily již dostatečně zahřáté publikum. To se dokonce i v malých prostorách zlínského kaféčka pokusilo o jakousi wall of death, která již ke koncertům této kapely neodmyslitelně patří. A sypalo se dál. Novinky se střídaly s osvědčenými fláky jako „Son of the jackal“ či Cult of the dead“. Pravověrně extrémně dlouhé vlasy muzikantů se neustále natřásaly, až tedy na Erika Fleurena, jehož vyholená hlava se povětšinu času skrývala za hradbou bicích. Holanďani odvedli výborný set a i podle komentářů okolo stojících diváků myslím, že dnes již oprávněně patří mezi světovou thrashovou špičku.

A nastoupili ti, o nichž i sám Maurice Swinkels mezi skladbami zmínil, že byli jedním z největších vzorů při zakládání samotných Legion of the damned. Tři desítky let fungující Sepultura. Ta bohužel patří mezi ty skupiny, které mají spoustu svých přívrženců, stejně jako odpůrců, díky personálním změnám, kterými za svou historii kapela prošla. Jak jsem už avizoval, bohužel patřím rovněž mezi ty, kterým nová, post-Cavalerovská tvář příliš nesedí. Možná až tak mi moc nevadí nová tvorba, které jsem prostě jen nenavykl, ale osobně mi spíš daleko víc vadí současná „live“ podoba starých skladeb, které se za tu dobu staly již absolutním kultem. Když jsem nejednou při posledních koncertech zjistil až v polovině skladby, že se právě hraje mnou zbožňovaný song, znamenala tato skutečnost pro mě osobní propadák. Z toho důvodu jsem také nedělní vystoupení Brazilců očekával tak nějak vlažně, v porovnání především s výše zmíněnými Holanďany.

Sepultura vtrhla na pódium zcela bez okolků. Jen se objevil obrovský Derrick v tričku českých Tortharry, kapela odpálila skladby ze své novější éry. Nicméně ani ty nezněly kupodivu špatně. Co mě v první řadě zaujalo, byla skutečnost, že skupina o poznání zvolnila tempo a místo své doposud oblíbené hardcoreové rychlosti hrála přesně v rytmu, jaký známe z jednotlivých nosičů. To z mého hlediska rozhodně nebylo na škodu a skladby tak získaly na tvrdosti a důraznosti. A to se kapele bohatě navrátilo především v druhé části koncertu. Jestliže v první části setu publikum značně pokulhávalo ve svých reakcích oproti předchozí kapele, vše se změnilo s nástupem starých skladeb. „Dead embryonic cells“ rozjela jízdu, která všechny přítomné navrátila o více než deset let zpět. Dokonce i s Derrickem ve svých řadách dokázali staří matadoři Andreas Kisser a Paulo Jr. vykouzlit naprosto fantastický feeling starých skladeb, které zazněly přesně v tempu, v jakém si je publikum pamatuje. A jelo se dál. „Inner self“, „Territory“, „Refuse/Resist“ či „Arise“, skladby které napomáhaly vytvářet metalový slabikář devadesátých let naprosto rozpumpovaly zlínské publikum, které se už tak v nesnesitelném vedru tamějšího sálu topilo ve vlastní šťávě. Fanoušci Brazilců měli možnost se opět na čas přenést do dob, kdy na ně chrlil ty samé texty Max, bez toho, že by bylo vůbec poznat, kolik vody už mezi tím uteklo. Jak vidno, sama kapela velice dobře ví, v čem spočívá její síla a i proto úplný závěr patřil dvojici "Ratamahata" a samozřejmě také skákačce "Roots", která zakončila výborný zlínský večer. Po dlouhé době tak Sepultura opět oslnila i mě osobně a nenechala se zahanbit ani před mými původními favority večera. Žádná skupina samozřejmě nechce stát na místě, ale možná v případě Sepultury by vůbec neuškodilo, kdyby se kapela držela toho, co ji vůbec svého času dostalo na samotné výslunní světové scény. A je vidět, že i sami hudebníci moc dobře vědí, co fanoušci v jejich případě chtějí především slyšet.