Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypadali House Of Lords spíše jako projekt s pár hity a neustále se měnícím osazenstvem, dnes už jsou spíše sázkou na jistotu. Jistě, ta magická doba, kdy rocková hudba dosahovala jiné galaxie je už pryč, s ní splaskla i věčná aureola nedotknutelných hvězd a s ní zmizela i jistá přitažlivost, kterou kdysi House Of Lords měli. Jenže kapela dnes působí semknutě, mnohem více než ve zmíněných letech i než po reunionu na albu „The Power And The Myth“, po kterém se zase klasická sestava rozutekla rychleji, než králíci po lese, a v kapele zůstal jako jediný zpěvák James Christian.
„Precious Metal“ je už pátým albem v řadě, které nahrála totožná sestava a to se zejména u takové kapely jako House Of Lords cení. Může to být ale dvousečné. Principál Christian si nepřiznval k natáčení žádné zásadní externí autory a proto se může vkrádat pocit určité monotónnosti nebo opakování zavedeného postupu. Jasně, nejméně od „World Upside Down“ (2006) využívají House Of Lords totožného vzorce, který čerpá právě z toho, co dělali v osmdesátých letech. Inspirace lety sedmdesátými jsou zřejmé a proto z „Live Every Day (Like It´s The Last)“ zacítíte přímo živočišný vliv Ritchieho Blackmorea a jeho Rainbow, „Permission To Die“ je zase cítit kytarovou ekvilibristikou Jimiho Hendrixe.
Ovšem tím rozhodně nemůžu říct, že by House Of Lords nebyli rozpoznatelní na první poslech. To jsou a vždycky byli. Jen nikdy nebyli kapelou stylotvornou ale spíše tou dobře se poslouchající. A jen blázen by si mohl myslet, že „Precious Metal“ v tomhle ohledu něco změní. Deska prostě jen pokračuje ve stylu, který už je léty daný a který kapela jen tak neopustí.
Určitá kvalita je tedy zaručena. Ale jak je to s tou přidanou hodnotou, kterou bysme od House Of Lords chtěli očekávat? Bohužel nijak slavné. Christianova parta se pohybuje ve stylově ohraničených mantinelech, kdy svého post reunionového vrcholu dosáhla na desce „Cartesian Dreams“ a od té doby je ten standard o trochu nižší. Jistě, nejde ani v tomto případě na laťku průměrnosti, ale už to není prostě na to, abychom o „Precious Metal“ uvažovali jako o kandidátovi na album roku.
Deska se docela dobře poslouchá, to je fakt. Příjemná je jak úvodní dramatická „Battle“, motorkářská vypalovačka „Swimming With The Sharks“ tak i baladická titulní věc. Ovšem jak postupuje stopáž desky, zdá se vám, že House Of Lords trochu ztrácejí dech a naprosto zbytečné skladby jako „Raw“ nebo „Action“ pak kapelu vhánějí do slepé uličky.
„Precious Metal“ je tedy jen dalším albem do řady v diskografii. Proto se člověk může cítit trochu ošizen. Jenže stále je v téhle kapele hodně potenciálu na nato, aby další deska mohla být peckou mezi oči. Takže uvidíme příště…
|
