Je to jen pár týdnů, co se po letech na scénu vrátil druhdy dvorní kytarista Ozzyho Osbournea Jake E. Lee a teď tu máme další comeback kytaristy s podobným údělem. Adriana Vandenberga. Ten stejně jako Lee stál po boku jednoho z nejvýznamnějších pěvců všech dob (v tomto případě Davida Coverdalea), ale také, stejně jako Lee, patří ve společnosti Mistra k těm kytaristům, na které si dnes laická veřejnost vzpomene až po delším přemýšlení. A také v tomto případě je to nespravedlivé. Vandenberg je totiž velice schopný kytarista, který si svůj styl vyprofiloval ještě dávno předtím, než se zúčastnil nahrávání věci „Here I Go Again“ pro desku „Whitesnake 1987“. V té době byl v kapele John Sykes.
Ten brzy odešel a Vandenberga mohla čekat životní šance. Celý svět totiž po multiplatinovém úspěchu alba „1987“ čekal na následovníka. Coverdale se ale rozhodl pro čarostřelce Stevea Vaie a i když Vandenberg byl napsán na obalu, na desce „Slip Of The Tongue“ si nezahrál ani notu. Jeho šance po Coverdaleově boku přišla tedy až v roce 1997, kdy v celosvětovém zajetí alternativní hudby vyšlo album „Restless Heart“. Dobrá bluesrocková deska, která ovšem dodnes zůstává v diskografii Whitesnake tou nejméně úspěšnou. To Coverdalea odradilo a po akustickém živáku „Starklers In Tokyo“ se stahuje do pozadí. S ním i Vandenberg, o kterém nebylo dlouhých patnáct let slyšet.
„On ještě žije?“ „Umí na tu kytaru ještě?“ zněly vzkazy z facebooku poté, co tento holandský kytarista oznámil, že dává dohromady kapelu Vandenberg´s Moonkings. Ano, žije… A na tu kytaru stále umí… A jak! Vandenberg nebyl nikdy žádný stylotvůrce. Vždycky čerpal buď ze svých předchůdců ve Whitesnake, jako byl zejména Bernie Marsden a Mick Moody, nebo samozřejmě z hrdinů šedesátých a sedmdesátých let. Jeho hra vždy měla pořádný bluesrockový feeling, který je znát i na novince jeho nové kapely.
Logicky první co vás napadne, když si album pustíte, je jasný odkaz na Whitesnake. A není to jen díiky Vandenbergově hře, který samozřejmě Whitesnake připomínat musí, ale také díky projevu vokalisty Jana Hovinga, který je místy až nesnesitelně přesným Coverdaleovým klonem. Ba co více, v dnešní době je hlasově jistější než sám Coverdale.
Otázka ale je, jak moc legitimní je, aby si Vandenberg skoro až zbojnickým způsobem přivlastňoval styl Whitesnake. Jasně, v té kapele působil dlouho, ovšem jeho přínos byl spíše ten instrumentální než tvůrčí. Ale myslím si, že po poslechu eponymního debutu jeho kapely mu tu nepůvodnost můžeme odpustit. I to, že „Steal Away“ trochu okatě připomíná „Crying In The Rain“ nebo že „Breathing“ by chtěla být novou „Is This Love“.
Tohle odpusťme zejména proto, že hudba Vandenbergově kapele neskutečně šlape. Deska je plná jiskřivých hardrockových hitů s výrazným bluesrockovým cítěním, ze které profesionalita ční každým coulem. Kapela vsadila především na úderné refrény zejména u skladeb „Lust And Lies“, „Line Of Fire“ ( i přes ten trochu nirvanovský úvod) nebo „Leave This Town“, kde Hoving až moc nebezpečně přejímá Coverdaleovy manýry. Ovšem neurazí to, stejně jako závěrečná perlička v podobě staré whitesnakeovské „Sailing Ships“.
Neurazí to především, že Vandenbergovy Moonkings nabízejí dnes více whitesnakeovštější hudbu než trochu vyčerpaná Coverdaleova kapela na poslední desce „Forevermore“. Jistě, Coverdale má na to větší nároky a právo, ovšem myslím si, že po poslechu alba jeho někdějšího spoluhráče má o nějakou tu vrásku a šedivý vlas navíc.
|
