Doom metal je žánr, který nikdy nebyl zrovna ten nejvyhledávanější, ale zdá se mi, že poslední roky téměř vymizel. Skončily legendy jako Candlemass nebo Cathedral a tak z původních zakladatelů žánru zůstali jen My Dying Bride. Úspěšné kapely jako Swallow The Sun nebo Draconian. které také vzešly z doom metalu, jsou dnes již trochu jinde. První jmenování si k žánru přibraly prog rock a jistou teatrálnost, druzí si osvojili přízvisko gothic doom metal. A jelikož jsem vždycky rád, když narazím na nějakou novou nahrávku zádumčivého stylu, budeme si dnes povídat o klasickém pojetí žánru.
Ordog je kapela z Finska, která vydává své čtvrté dlouhohrající album. Nejsou to tedy žádní nováčci. Je znát, že už jsou zkušení a přesně vědí, co chtějí – hrát pořádný old school doom metal. Hned od počátku desky je to naprosto jasné. Nebudu mluvit o úvodním intru "The Trail“, které je dle mého poněkud zbytečné (i když navodí tu správnou náladu na poslech), ale rovnou skočíme na „Thy Scythe“. Do sluchovodů vás udeří poznání, že kapela by skvěle zapadla do počátku devadesátých let. Zvuk je velice archaický. To je jedna z věcí, která mě osobně docela vadí, avšak jistá špinavost soundu k doom metalu prostě patří. Jenže poslechněte si poslední My Dying Bride, tam je zvuk také poměrně dřevní, ale pořád dobře čitelný.
V první skladbě uslyšíme vánek symfonična a zaujme krákoravý zpěv, který by se hodil do black metalu. V dalších písních používají Ordog už klasický murmur a také čistý vokál, který mi v některých pasážích silně evokuje Aarona Stainthorpea (MDB). Hodně zvláštní je refrén v „Devoted To Loss“, kdy je zpěvákův hlas lehce zastřený a přitom se jedná o nejzapamatovatelnější moment z celé desky. Kdyby bylo na albu více takových líbivých refrénu, ihned by se staly lépe přístupnějšími.
Hudba je po většinu času pomalá nebo ve středním tempu. Plazí se jak had a je zhoubná jako jeho jed. Občas překvapí hezký klavírový motiv nebo příjemné kytarové harmonie. Deska svá kouzla uvolňuje postupně a je potřeba dát nahrávce více poslechů, protože i přes špatný zvuk je v rámci žánru velice zajímavá. Kapele musím však vytknout někdy zbytečné protahování skladeb. Jako by honila stopáž, protože přeci v doom metalu jsou všichni zvyklí na dlouhé songy.
Caoby nejlepší skladbu bych zvolil „Abandoded“ která je zpočátku velice tajemná, ale v půli pěkně zrychlí a Ordog nasadí svůj nejlepší riff. Závěr písně je super. Opět velká škoda, že nemají současnější zvuk.
Ordog předvádí doom metal vysoké kvality. Umně pracují s atmosférou, která je pro žánr tak typicky smutná a beznadějná. Nic nového však nepřinášejí. Je to jen „old school“. Ale ani to není málo. Myslím, že fanouška stylu rozhodně potěší.
|
