V dnešní době je těžké přijít s něčím originálním a platí to nejen pro hudbu, ale pro všechna odvětví. Jenže říká se, že už tu všechno bylo. A tak být alespoň inovativní znamená často křížit žánry a to i takové, které by k sobě pasovat neměly. Když se mě zeptáte, co mě za poslední měsíce opravdu zaujalo a tak říkajíc posadilo na zadek, odpovím: „Babymetal“. Tahle „kapela“ zvedne leckomu tlak, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Už ten název, co to má znamenat? Je to prý nejen kvůli věku členek skupiny, ale i protože přinášejí něco nového. To něco si sami pojmenovali „Kawai metal“. Myslím, že to zcela napovědělo, že zemí původu je Japonsko.
Babymetal jsou tři mladé dívenky. Su-metal (16 let – hlavní zpěvačka, tanečnice), Yuimetal (14 let – doprovodný zpěv, tanečnice) a Moametal (14 let – doprovodný zpěv, tanečnice). Babymetal jsou produktem talentové agentury Amuse, která hledá nové a nové pěvecké hvězdy Japonska. Díky nim za několik let přišlo na svět spoustu, zejména dětských, j-popových kapel (některými z nich prošly i členky Babymetal). Tahle agentura se rozhodla dobít i metalové pole a vymyslela spojení j-popu a metalu. Poměrně bláznivé spojení, ale ono to docela funguje. Už od roku 2010, kdy skupina vznikla, začaly vydávat singly a i díky klipům a videím z koncertů se začaly velice dobře prodávat. A hlavně – Babymetal plní velké haly, jako například slavný Budokan! Před měsícem vyšla první eponymní dlouhohrající deska, ihned se umístila na čtvrtém místě Japonské hitparády a jen za první týden se jí prodalo 40 tisíc. Manažeři Babymetal však myslí dál. Chtějí totiž uspět v celém světě. V Americe se už dostali do Billboard top 200 a jejich klipy mají miliony shlédnutí.
Babymetal jsou zábavné, roztomilé, takřka pro celou rodinu. Nabízí se otázka. Je to ještě metal? Jenže Japonci jsou jiní. U nich je metal zábava. Je velice populární a spousta evropských kapel má v zemi vycházejícího slunce lepší prodeje než doma. Asi proto Japonci nemají problém přijmout Babymetal jako opravdovou metalovou kapelu.
Musím říci, že mě hned uchvátila choreografie jejich vystoupení. Perfektně a efektně vymyšlené. Dívky mají roztomilé culíčky a ještě hezčí šatičky. Kapela za nimi je upozaděna a muzikanti jsou převlečeni do masek duchů či kostlivců. Kýčovité! Scéna je patřičně velká a má vše, co by měl velký rockový koncert mít. Je to celé velice teatrální a vyumělkované, ale to přeci k metalu také patří. Už od osmdesátých let měly ty největší kapely ohromná pódia a show. V posledních letech se někteří pokoušeli takřka o divadlo (Queensrÿche, Dream Theater, Devin Townsend, Iron Maiden atd.). Co ale Babymetal nelze upřít ani v nejmenším, to je energie. Dávají do toho všechno a dokáží ten optimismus předat i vám. Já se díval na jejich živá vystoupení a usmíval jsem se. Ne výsměchem, ale dobrou náladou. Síla Babymetal je tedy především v jejich show.
Ale jaké jsou vlastně hudebně? „Babymetal death“ – to je název úvodní skladby debutového alba. Nese se na vlně temna a je vskutku epická. Tenhle kousek rozhodně není nic roztomilého. Téměř instrumentální song je v death metalovém duchu. Jako by si Japonky odskočili na výlet do Švédska. Tohle myslím překvapí každého, kdo doposud viděl jen promo fotky skupiny.
Druhá v pořadí je „Megitsune“, jeden ze zatím nejúspěšnějších singlů kapely. Tohle je tvář Babymetal, která je jim nejbližší. Přesně vystihuje to, o čem jsou. Moderní verze metalu křížená s j-popem. Sloky jsou dětské a roztomilé, refrén je velice hitový a Su-metal je dobrá zpěvačka. Chvílemi mne napadá, že by se skladba klidně schovala na albu Amaranthe nebo Sonic Syndicate (berte s rezervou).
Nejnovější singl a také největší hit je „Gimme Choko!“. Všichni chtějí čokoládu a po poslechu (a zhlédnutí koncertního klipu) chci také. Tvrdé kytary, strojové tempo a chytlavý refrén. Je to prostě kouzelné. Napadá mě, že hudbu pro Babymetal skládá snad nějaký Evropan, protože ta opravdu příliš japonská není. Nadšení záhy smete „Ii ne!“, což je největší přešlap desky. Vypadá, asi jako když pejsek s kočičkou dělali dort. To je to, jak jsem mluvil o tom, že se snaží být někteří interpreti originální tak, že mixují žánry až do zblbnutí. Začátek a většina skladby je disco rocková, což mne moc nebaví, ale dá se to skousnout. Jenže přijde i r’n’b část a začnou se mi ježit vlasy. Vše je rozbito tvrdým deathovým nájezdem, aby se skladba vrátila k discu. Zde se mi ani příliš nelíbí vokály. Po chvilce by mě začala bolet hlava. Prostě všeho moc škodí, tohle se nepovedlo.
Po této ultramoderní kravině přichází pohlazení. „Benitsuki – Akatsuki“ je nádherná speed metalová balada. Ano slyšíte správně. Klasický speed metal a ještě k tomu úžasně zazpívaný. Hodně mi to připomíná slavné krajany X Japan, zejména díky pomalému začátku a následnému rozjezdu k rychlosti. Rovněž kytary jako by vypadly z dílny japonské legendy. Jsou to Babymetal, takže mají nárok udělat dětskou píseň. Tou je „Morning“. Zvláštní je „Onedari Daisakusen“. Moderní temný nu-metal, zpívaný oběma mladšími členkami skupiny. Vytváří to strašně podivnou atmosféru. Ale tady tleskám. Zní to nově, svěže a zajímavě. Symfonické prvky přidávají skladbě na vážnosti. „4 no Uta“ zaujme thrashovým riffem, ale jinak je spíš méně výrazným kusem na desce. Krátká reggae vložka je spíš úsměvná. A celkově tu panuje veselá nálada.
Další dva kousky „Midnight“ a „Catch Me If You Can“ zase mixují žánry. V první zmíněné se objeví dub step. Přiznávám, že mi to nezní špatně. V druhé zase hraje prim techno rytmus a skladba působí ostře i tvrdě, ale také oproti jiným věcem na desce nevýrazně.
„Akumo no Rinbukyoku“ je zase poměrně klasickým metalovým songem, kterému dominuje zpěv Su-metal a mohl by být odpovědí na evropské metalové kapely (tzv. gothic metal) se zpěvačkou v čele.
Přichází výborný závěr. Předposlední je „Headbanger!!“, který patří mezi to nejlepší od Babymetal. Chytrá dramaturgie písně a jistý vtip či nadhled. Rychlé tempo, skvělé kytary, nečekané blast beaty a hitový refrén. Vynikající! Poslední neznamená nejhorší. Spíše naopak. Úvod „Ijime, Dame, Zettai“ obstará krásná klavírní melodie (opět myslím na X Japan), tu vzápětí rozbije hutná kytara a skladba se zlomí do hrubozrnného speed metalu. Refrén zní dětsky, ale nikoliv nepříjemně. Ani prvky death metalu nechybí či kytarové sólo. Prostě tečka, která patří k řádnému metalovému albu.
Je zvláštní psát o Babymetal. Už ten název – děti přece k metalu nepatří. V rozhovorech ta tři děvčátka přiznávají, že než manažer přišel s tím, že budou součástí kapely, nikdy metal neslyšela. Prý si myslely, že jsou to duchové nebo bubáci (narážejí na warpainting), ale není se čemu divit, vždyť do kapely nastupovaly v nějakých jedenácti letech. A najednou mají být podle manažerů metalovými idoly?
Pokud uvidíte nějaký klip či promo fotografii, všimněte si, jak holky ukazují „paroháče“. On to je totiž „lišák“. Prý podle liščího boha (jinak lišku má v názvu jejich vydavatelská firma). Za sebe si nemyslím, že přinášejí nějakou revoluci nebo že by byly skutečně tak originální. Spíš se zařazují k dalším moderním metalovým kapelám, které mají silný managment, který je dokáže prodat. I v Evropě takové máme. Babymetal jsou však oživením jinak poměrně sterilní metalové scény, kde jsou kolikrát kapely od sebe k nerozeznání. Není to kapela pro každého a jistě bude mít mnoho odpůrců. Ono se přeci moc neodpouští být jiný, odlišovat se. Ale není to přeci známka metalu – být jiný než ostatní?
|
