Asia už navždy bude Asií. Je to totiž jedna z kapel, kterou jste si buď zamilovali při jejich slavném debutu z roku 1982 (samozřejmě s geniální „Heat Of The Moment“) nebo vás nechala klidnou a je tomu tak i doteď. Přestože se v kapele během let vystřídala řada slavných či méně známých jmen (stálý zůstával jen klávesista Geoff Downes), základní mustr zůstával stále stejný. Asia je prostě veličina AOR, stejně jako Journey, Foreigner, Survivor a Boston. Každou z těchto kapel poznáte podle pár tónů a podle charakteristického zvuku. Jsou to prostě legendy.
Asia si zažila svou hvězdnou chvilku v první polovině osmdesátých let, kdy se jejich debutu prodaly jen v Americe čtyři miliony kusů. Dvojky „Alpha“ už šlo přes pult jen milion kusů a dalšími alby postupně kapela ztrácela půdu pod nohama. Dneska má na scéně své jisté. Má jistotu, že nikdy nevyprodá sportovní halu ani stadion, ale i takovou, že koncert v malém sále bude mít úspěch. Přece jen je tahle kapela zárukou úspěchu.
Studiově se Asia hlásí o slovo už po čtrnácté a je to skoro stejné, jako kdyby to byla deska třetí, sedmá nebo jedenáctá. Ono vlastně při poslechu novinky „Gravitas“ je jasné, že Asia jede podle mustru, který nastolila právě na debutu. Největší hit alba, v tomto případě vzletná „Valkyrie“ (dost možná nejlepší skladba, jakou kdy Asia nahrála) stojí na začátku a hned po ní přichází artrockovější kompozice, zde titulní „Gravitas“. Chybět samozřejmě nemůže ani pár obligátních pomalých skladbiček jako je zde mrazivá „Russian Dolls“, kde se blýskl zpěvák a basista John Wetton.
Mezi ty lepší skladby pak můžeme zařadit i „Heaven Help Me Now“, která se rozjíždí takřka queenovskými vícehlasy, ale v dalších minutách se už jedná o klasickou kompozici dvojice Wetton-Downes. Za poslech rozhodně stojí také „I Would Die For You“, kde si dokonce kytarový zvuk spletete skoro s Boston, protože patent na tohle už léta vlastní právě Tom Scholz.
Apropos kytara. Od minulé desky se odehrála změna na postu kytaristy, kdy legendárního a zakládajícího člena Stevea Howea, který se v současné době věnuje jazzové hudbě, nahradil o dvě generace mladší (ročník 1987!!!) Sam Coulson. A na novince nepůsobí rozhodně ušlápnutým dojmem mladíčka, kterému zkušení šedí vlci ubližují. Hlásí se se svou kytarou o slovo v každé skladbě a když ve skladbě „Nectophobia“ vystřihne výtečné sólo, zní to sice trochu jako pocta svému předchůdci, ale především jako nová mladá krev nalitá do žil legendy.
„Gravitas“ své příznivce zklamat nemohla. Nijak zvlášť nemohla ani překvapit, protože je to jasná sázka na jistotu. Jenže šedesátiletí pánové (Coulson snad promine) už rozhodně nové kousky zkoušet nebudou a ani to nemají zapotřebí.
|
