Z historického pohledu by se mohlo zdát, že grungeová vlna začátku devadesátých let byla jen módním výstřelkem, který mocně zahýbal hudební scénou jako o patnáct let předtím punk. Jenže tahle vlna, reprezentována v té době Nirvanou, Alice In Chains, Pearl Jam a Soundgraden, má své následovníky i v dnešní době. Jistě, nedá se mluvit o žádném hnutí, přestože tři z velké grungeové čtveřice stále ještě existují a vydávají nová alba. Ale ten vliv, který před dvaceti lety tahle hudba měla, je stále citelný a hmatatelný.
Jak jinak si člověk může vysvětlit, že stále vznikají kapely, které z této doby těží. I když nových kapel, které by se tomuto stylu věnovaly, je skutečně pomálu, ale sem tam nějaká vznikne. Jednou z nich je norská pětice Angerman. Kapela, o které si dovolím tvrdit, že v českých krajích platí za velkou neznámou, i když na scéně působí už od roku 2006. Na své konto si aktuálně připisuje svou druhou nahrávku „No Tears For The Devil“, která by je podle vlastních slov měla katapultovat o level výše. Tedy z kapely lokálního významu alespoň do pozice těch, kteří budou v pátek v poledne otvírat středně velké festivaly.
Hned od prvních akustických tónů „Blackest Rain“, do kterých vjede mohutný zkreslený riff je jasné, že grunge bude tím, co může posluchač očekávat v první řadě. Jde ale spíše o takové zmetalizované grunge, kterým se začátkem devadesátých let proslavili Alice In Chains, čili je jasné, že na rozervané písničkářství Nirvany se tady moc nehraje. Prim hrají zatěžkané sabbathovské riffy, depresivní nálada a protahovaný vokál frontmana Michaela. Ten v hlase nemá naléhavost Kurta Cobaina nebo Laynea Staleyho, jeho projev je spíše civilnější, ale i tak do celkové atmosféry kapely zapadá.
I když grunge byl vždycky z podstaty v opozici vůči hardrockovým dinosaurům a preferoval spíše úspornou kytarovou hru a velice jednoduchá, místy až primitivní kytarová sóla (vzpomeňme na geniálně triviální sólo ve „Smells Like Teen Spirit“), Angerman místy vytáhnou i klasické hardrockové postupy, kdy sólo v asi nejlepší skladbě „Devil´s Drive“ působí, jako kdyby vypadlo z čítanky sedmdesátých let. Naopak kapela nesází na využívání akustických kytar, což byl také jeden ze znaků původního grunge, ale sází spíše na riffy, které v přetvrdých skladbách „Killing Me“ nebo „Love Me Hate Me“ působí snad až skoro jako z pera Machine Head.
Angerman se podařilo na desku umístit až kupodivu velké množství dobrých nápadů. I když některá skladba může působit jako bohapustá riffovačka, slušný zapamatovatelný refrén a sólo, které dává hlavu a patu, ji přece jen vynesou někam výš. Proto můžeme říct, že tahle deska se kapele povedla. I tím, že nekopíruje, ale věrohodně vyvolává staré duchy ze Seattlu. Navíc má zvuk, který dokáže ustřelit palici.
|
